Ztracený syn a ztracené srdce

4. neděle postní, cyklus C

Pán Ježíš se nechal hostit celníky a hříšníky. To se nelíbilo farizeům, kteří tyto lidi považovali za odpadlíky a vyhýbali se jim, neboť učili, že styk s těmito lidmi činí člověka obřadně nečistého.

Pán Ježíš jim proto vypráví podobenství o milosrdném otci a o dvou synech. Mladší ze synů žádá svého otce o svůj dědický podíl. Žádat o to v době, kdy otec ještě žil, bylo jistě nezdvořilé. Mladší syn už nechtěl poslouchat svého otce, pracovat na poli, chtěl žít svobodným životem. Sebral svůj podíl a odešel do světa, pryč od otce.

Majetek brzy promarní. Musí pracovat jako pasák vepřů, což bylo pro žida projevem náboženského úpadku. Až je úplně na dně, vzpomíná na svého otce a na to, jak se měl u něho dobře, i když ho musel poslouchat. Ví, jak se vůči otci provinil. Zná však otcovu lásku a neváhá se vrátit zpět. Sám už nevěří, že by ho otec přijal za svého syna. Vždyť se vůči němu tolik provinil.

Otec ho však vyhlíží, stále na něho čeká jako na svého syna:

„Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.“

Otec hříšníkovi vrací synovskou důstojnost a z radosti nad jeho návratem vystrojuje hostinu.

Tak se Bůh chová k hříšníkovi, který koná pokání, který vyzná svůj hřích, lituje ho a chce změnit svůj život. Pán Ježíš proto stoloval s hříšníky, aby jim tuto lásku milosrdného Otce zjevil. A tito hříšníci, kteří byli odmítáni „spravedlivými“ farizeji, tuto Boží přízeň přijímají a chtějí změnit svůj život. Bůh je, na rozdíl od lidí, neodepsal.

Starší syn se vrací večer z pole. Je unavený a najednou slyší z otcova domu veselou hudbu. Když se dozvídá, co se děje, hněvá se a nechce vejít do domu. Otec musí vyjít k němu ven a domlouvá mu. Má totiž rád oba své syny. Starší syn byl stále u otce a všechno, co je otcovo, patří jemu. Má však jako otec prožívat radost nad návratem hříšníka, který byl duchovně vzkříšen z mrtvých.

Starší syn je obrazem farizeů. Ti jsou vnějškově Bohu věrní, snaží se ve všem zachovat jeho přikázání, pracují pro něho. Ale má to jednu chybu, chybí tu účast jejich srdce. Slouží Bohu, ale neznají lásku jeho srdce. Nedokáži přijmout, že Bůh může milovat nejen je, ale také hříšníky. Oni si přece Boží lásku zaslouží, vždyť tolik let Bohu slouží, ale ti hříšnici nikoliv. Farizeové jsou stále u Boha, ale srdcem jsou od něho daleko. Hříšníci svými hříchy Boha opustili, ale jejich srdce po prožitku Božího milosrdenství, hoří láskou k Bohu i k lidem. Tak se ztracený syn stává nalezeným a „spravedlivý“ syn ztraceným.

Když upadneme do hříchu nebo Boha úplně zradíme, nepochybujme o tom, že nás Bůh stále miluje. Boží láska je větší než náš hřích. Bůh čeká na náš návrat domů, touží po našem návratu, touží nám vrátit důstojnost Božího dítěte.

Nebuďme jako starší syn, který naoko byl u otce. Byl u otce jen tělem, ale jeho srdce bylo ztracené. Vnější projevy zbožnosti jsou k ničemu, pokud Bohu nepatří naše srdce. Neodsuzujme hříšníky a odpadlé křesťany. Spíše se jim snažme ukazovat Boží lásku, která nechce smrt hřísníka, ale aby se obrátil a žil.