Katecheze o Desateru a svátosti smíření 

2. Desatero - první přikázání

Minulou neděli jsme si vysvětlili co je pokušení a hřích. Dnes začneme probírat Desatero. Desatero Božích přikázání je zjevený mravní zákon, který obdržel Mojžíš po vyjití Izraele z egyptského otroctví. Je závazný i pro křesťany. Pán Ježíš na otázku bohatého mladíka, který se ptal, co má dělat, aby dosáhl věčného života, odpověděl (Mt 19,12):

"Chceš -li vejít do života (věčného), zachovávej přikázání."

Desatero nám Bůh dal pro naše dobro. Jednotlivé přikázání jsou jako ukazovatele cesty, kudy máme jít, abychom bezpečně došli do nebe. Desatero nás činí šťastnými už zde na zemi, neboť zachováváním přikázání plníme Boží vůli.

Vnímáme, že dodržovat přikázání Desatera je těžké. Jsme lidé slabí a ubozí. To by nás nemělo vést k malomyslnosti. Bůh ví, že jsme slabí a ubozí. Bůh nás miluje, protože jsme slabí a ubozí. Ježíš nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Za hříšníky zemřel na kříži. Svou slabost a ubohost odevzdejme s důvěrou Ježíši a prosme ho, aby sám v nás působil změnu k lepšímu. Stačí naše dobrá vůle a snaha.

První tři přikázání se týkají našeho vztahu k Bohu. První přikázání nám přikazuje, abychom věřili v jednoho Boha. Víra je nadpřirozený Boží dar, Božská ctnost. Máme věřit, že Bůh je. Dále máme věřit v Boží pravdy, které Bůh zjevil a které Církev předkládá k věření. Víra není jen věcí rozumu, ale i vůle a citu. Máme věřit, že nás Bůh miluje takové, jací jsme. Bůh nás nemiluje až tehdy, kdy dosáhneme dokonalosti, ale miluje nás i nyní, kdy máme k dokonalosti ještě daleko. Boží láska k nám nás pudí k tomu, abychom byli lepší, a tím dělali Bohu radost.

Víru máme chránit, ve víře se máme vzdělávat (četba Písma svatého a katechismu). Hříchem proti víře je pochybování o víře. Pokud máme o něčem, co se týká víry pochybnosti, měli bychom je co nejdříve odstranit. Hříchem je dobrovolné pochybování o víře, kdy nechci něco přijmout z toho, co Bůh zjevil. Hříchem je blud, což je tvrdošíjné popírání určité pravdy víry. Hříchem je odpad od víry, tedy odmítnutí křesťanské víry jako celku. Dále je hříchem rozkol, odmítnutí podřízenosti papeži. Svou víru také nemáme zapírat, naopak máme o ní vydávat svědectví.

V Boha máme doufat. Božskou ctností naděje od Boha očekáváme odpuštění hříchů, Boží milosti a věčnou spásu. Nadějí očekávám, že mi Bůh může a chce dát všechno, co potřebuji ke spáse. Hříchem je nedůvěra v Boha. Hříchem proti Duchu Svatému je zoufalství (Bůh mi nemůže odpustit, už mi nepomůže, už se mnou skončil) a opovážlivé spolehání na Boha (Bůh je milosrdný, nepotrestá mě, polepším se později). Hříchy proti Duchu Svatému zcela zvláštním způsobem odporují milosti Ducha Svatého, a proto obyčejně zamezují obrácení hříšníka, tedy činí ho zatvrzelým.

Boha máme milovat, a to nade vše. Láska přetrvá až na věčnost, podle lásky budeme souzeni. Nade vše milovat znamená, že jsme ochotni se raději všeho vzdát, než bychom Boha urazili těžkým hříchem. Hříchem je lhostejnost, kdy nedbáme na Boží lásku, nevděčnost za jeho dary, vlažnost, kdy jsme váhaví odpovědět na Boží lásku, duchovní lenost, kdy máme odpor k duchovním věcem (modlitba). Nejtěžším hříchem vůbec je nenávist vůči Bohu.

Jen Bohu přísluší úcta klanění.

První přikázání nám zakazuje uctívat jiné bohy, tedy modlářství.

Nemáme zbožšťovat anděly, lidi a věci. Nemáme tedy uctívat něco stvořeného jako uctíváme Boha. Zde patří satanismus, zbožšťování peněz, majetku, zaměstnání, moci, sexu, určité lidské rasy, herců, zpěváků. Jen Bohu se máme klanět a jemu sloužit.

Hříchem je pověra (úchylka náboženského cítění), věštění (odhalování budoucnosti pomocí zlých duchů, zemřelých), magie (snaha podrobit si skryté mocnosti, aby mi sloužily). Zvláště je magie těžkým hříchem, když chci někomu uškodit, nebo se dovolávám pomoci zlých duchů.

Hříchem proti úctě k Bohu je pokoušení Boha, kdy slovy či skutky zkouším Boží dobrotu a jeho všemohoucnost. Dále svatokrádež, což je znesvěcování či nedůstojné zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, svatokrádežné přijímání svátosti v těžkém hříchu, nedůstojné chování k místům a předmětům zasvěceným Bohu a nedůstojné chování k osobám zasvěceným Bohu.

3. Druhé, třetí a čtvrté přikázání Desatera

Druhé Boží přikázání "Nevezmeš jména Božího nadarmo" nás zavazuje vyslovovat Boží jméno vědomě a s úctou. Totéž platí o jménu Panny Marie a svatých. Hříchem je lehkomyslné vyslovení a bezmyšlenkovité vyslovování Božího jména v modlitbě. Hříchem jsou i dobrovolné roztržitosti.

Těžkým hříchem je rouhání. Rouhání jsou vnitřně nebo navenek pronášená nenávistná, vyčítavá a vyzývavá slova proti Bohu, dále špatné mluvení o Bohu, Církvi, svatých, zesměšňování mše svaté.

Klení bez úmyslu rouhat se je nedostatkem úcty k Bohu. Těžkým hříchem je křivá přísaha. V přísaze beru Boha za svědka, že mluvím pravdu, nebo že splním, co slibuji. Vlastně se dovolávám Boží pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Nemáme přísahat lehkomyslně. Hříchem je porušení slibu, ve kterém se zavazuji pod hříchem, že vykonám něco Bohu milého, k čemu nejsem povinen.

Třetí přikázání Desatera nás vybízí ke svěcení svátečního dne. Tím je pro křesťany neděle, den zmrtvývchstání Páně. I církevní přikázání zavazuje katolické křesťany od 7 let účastnit se mše svaté o nedělích a zasvěcených svátcích (25.12., 1.1.).

Při mši svaté se učíme to, co budeme dělat v nebi – společně chválit Pána a sjednocovat se s Ním v lásce. Zaviněná neúčast na nedělní mši svaté je těžkým hříchem. Kdo nemůže na mši svatou v neděli, může využít mše svaté s nedělní platnosti v sobotu večer. Kdo nemůže z vážných důvodů na nedělní mši svatou, má prožít neděli jako křesťan. Má vyslechnout celou mši svatou v televizi nebo rozhlasu. Vyslechnout, nikoliv si ji pustit jako zvukovou kulisu k jiné činnosti.

Omluvou neúčasti na nedělní mši svaté je nemoc, poznaná povinnost lásky (starost o nemocného, malé dítě) a také pracovní povinnost (lékař, zdravotní sestra). Farář může dát od nedělní mši svaté dispens. Dále nemáme v neděli zbytečně pracovat. Tak si ušetříme čas na modlitbu, četbu Písma svatého a na rodinu.

Čtvrté přikázání zní:

"Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl na zemi."

Toto přikázání nás zavazuje k úctě, lásce a do 18 let poslušnosti vůči rodičům. Ale také k úctě a lásce k prarodičům, příbuzným, vychovatelům, učitelům, duchovní autoritám, nadřízeným, vlasti a vládním představitelům.

Čtvrté přikázání má jediné příslib – dobře ti bylo na zemi.

Povinnosti dětí: úcta a láska k rodičům, do 18 let poslušnost, ale i pak je třeba dbát na jejich rady a napomenutí. Mravně špatný příkaz nesmíme uposlechnout. Rodičům máme pomáhat ve stáří, nemoci, nouzi, každý den se za ně modlit, nechat odsloužit mši svatou za zemřelé rodiče.

Hříchy proti čtvrtému přikázání: hrubost, hněv, neochota pomoci, nedbání příkazů, rad a napomenutí rodičů.

Povinností rodičů je výchova dětí (mravní i náboženská). Rodiče jsou první a hlavní vychovatelé svých dětí. Rodiče mají dětem vytvořit klidný domov, vychovávat je ke ctnostem, dávat jim dobrý příklad, vést k dobrému vztahu k ostatním lidem, starým a nemocným, ke správnému užívání rozumu a svobody v dospívání, mají dětem pomáhat ve volbě povolání a životního stavu.

Křesťan má mít také úctu k veřejné moci, která dostala od Boha autoritu ve společnosti. Na politiky nemáme nadávat, ale máme se za ně modlit.

4. Páté, sedmé a desáté přikázání Desatera

Tuto neděli probereme páté, sedmé a desáté přikázání.

Páté příkázání zní: "Nezabiješ." Lidský život je posvátný. Bůh je Pánem života, lidé nemohou disponovat životem. Pán Ježíš nás v horském kázání upozorňuje na vnitřní hříchy proti pátému přikázání: hněv, tupení, zatracování.

Hněv je touha po pomstě. Jde-li tak daleko, že člověk chce vědomě zabít nebo vážně zranit, jde o těžký hřích. Nenávist je chtění zlého pro druhého, je těžkým hříchem. Pohoršení je postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla.

Těžkým hříchem je vražda, tedy přímé a chtěné zabití. Zvlášť těžkým hříchem je vražda nemluvněte, rodičů, sourozenců a životního partnera (narušení přirozených svazků). Těžkým hříchem je i vystavování smrtelnému nebezpečí (David a Urijáš), odmítnutí pomoci ohrožené osobě, lichva vedoucí k smrti.

Za nechtěné zabití není člověk mravně zospovědný. Těžkým hříchem je to, že jednal tak, že způsobil smrt jiného člověka (porušení dopravních předpisů).

Umělý potrat je těžkým hříchem, kterým žena a ten, který potrat provádí, upadají do exkomunikace (nemohou přistupovat ke svátostem). I zárodek je osobou, člověkem. Prenatální diagnostika je dovolena, pokud je zaměřena na léčení. Hříšná je, pokud slouží k potratu. Těžce hříšné je i umělé oplodnění, využívání lidských embryí k pokusům a zasahování do lidských genů (klonování).

Eutanazie je umělé ukončení života nemocných osob, které je přímé nebo nepřímé (opomenutí v léčbě). Lze odmítnut léčbu za každou cenu, kdy nelze zabránit smrti. Nelze porušovat obvyklé léčebné procedury. Sebevražda je těžkým pohoršením, pokud je spáchána s úmyslem dát příklad. Psychické poruchy, úzkost a strach mohou odpovědnost sebevraha zmenšit. Bůh může dát sebevrahům příležitost k lítosti cestami, které zná on sám. Církev se za ně modlí, mohou mít církevní pohřeb.

Oprávněná obrana je dovolena, při obraně se nesmí použít větší násilí, než je nezbytné. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je nucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu. Stačí-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů, je třeba se omezit na ně.

Sedmé přikázání zní: "Nepokradeš." Soukromé vlastnictví je dovolené, pokud je zákonně získané prací, dědictvím nebo darem. Je třeba dbát na mírnost (nelpět na majetku), spravedlnost (dávat každému, co mu patří) a solidaritu s chudými.

Hříchem je krádež, což je uchvácení cizího majetku proti vůli vlastníka. V případě naléhavé nutnosti, kdy je odcizená věc jediným prostředkem k uchování základních potřeb, je užívání cizího majetku dovoleno (potrava, přístřeší, oděv).

Hříchem je také ponechání si vypůjčené nebo nalezené věci, obchodní podvod, nespravedlivá mzda, korupce, špatně provedená práce, daňový podvod, falšování faktur, a pod.

Vlastníkovi nutno navrátit to, oč byl okraden, nebo nahradit peněžně, a to i zisky z kradeného.

Práce je pro člověka a ne člověk pro práci. Lidská práce je povinnost. Práce oslavuje Stvořitele a přijaté vlohy. Všichni mají mít přístup k práci a spravedlivou mzdu. Stávka je oprávněná, pokud je nevyhnutelným prostředkem k dosažení cíle, nesmí však při ní docházet k násilnostem. Nezaměstanost je urážkou lidské důstojnosti a ohrožením celé rodiny.

Desáté přikázání nás vede ke správnému vztahu k majetku.

Závist je jedna z hlavních neřestí (hlavní hřích). Jde o smutek , který člověk zakouší z majetku druhého a nezřízená touha si tento majetek přivlastnit. Majetek může být hmotný a nehmotný (patent). Závist vyrůstá ze závislosti na majetku. Závist přemáháme pokorou a dobročinností. Hříchem je také lakomství (neochota se podělit) a chamtivost.

Šesté a deváté přikázání Desatera

Tuto neděli se budeme zabývat šestým a devátým přikázáním.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, "jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27). Rozdíly pohlaví (tělesné i duševní) jsou Bohem chtěné a dobré. Každý člověk musí uznat a přijmout svou vlastní pohlavnost, a tím i poslání. Muž a žena se také liší ve způsobu přijímání víry. Tyto odlišnosti jsou zdrojem vzájemné přitažlivosti a touhy po vzájemném doplnění. Harmonie manželství právě závisí na respektování odlišnosti partnera a na prožívání vzájemného doplňování.

Muž a žena mají stejnou lidskou důstojnost, oba mají společný cíl - věčný život s Bohem.

Tělesné spojení muže a ženy v manželství je Bohem chtěné a dobré. Jde o způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. Jiné využívání pohlavních sil mimo manželství je mravně nedovolené.

Ctnost čistoty je trvalý návyk žít čistě. Vyžaduje sebeovládání, které je celoživotním úkolem. Čistota je také Boží dar, o který máme prosit. Mladí si mají zachovat čistotu pro budoucího partnera, kterému se po uzavření manželství bezvýhradně odevzdají.

Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Jsou tři způsoby čistoty:

a, panenství a celibát (člověk se oddává Bohu nerozděleným srdcem)

b, manželská čistota (9. přikázání)

c, pohlavní zdrženlivost – svobodní, vdovci a vdovy

Porušení čistoty:

a, chlípnost – nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši

b, sebeukájení (masturbace) – zneužití pohlavních orgánů sám se sebou; jde o skutek vnitřně a těžce nezřízený, který odporuje vzájemnému sebedarování a plození; mravní odpovědnost může být snížena citovou nezralostí, citovým strádáním, silou získaných návyků a stavy úzkosti

c, smilstvo – tělesné spojení svobodného muže a svobodné ženy (vdovce a vdovy), kteří neuzavřeli manželství; jde o těžký hřích

d, pornografie – proti intimitě tělesného spojení mezi mužem a ženou; těžce zraňuje důstojnost herců, obchodníků a diváků; u osob žijících v manželství je i způsobem nevěry

e, prostituce – postihuje ženy, ale i muže a děti; hříšnost může být umenšena bídou a vydíráním

f, znásilnění – působí těžkou škodu na psychice a může poznamenat na celý život; zvláště incest – pohlavní zneužití dětí příbuznými a vychovateli

g, homosexualita – člověk cítí pohlavní přitažlivost k osobám stejného pohlaví; homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené a těžce hříšné; homosexuální sklony, pokud se je člověk snaží ovládat, jsou zkouškou a křížem, i homosexuál je povolán k čistotě a křesťanské dokonalosti

Proti šestému přikázání hřešíme také myšlenkami, slovy a pohledy.

Deváté přikázání chrání manželství. Manželství je chtěné Bohem. Manželé mají být jeden pro druhého darem. Je-li mezi nimi pouto lásky, Bůh přebývá s nimi.

Sňatek je velmi důležité životní rozhodnutí, proto je nutná zodpovědná příprava.

Snoubenecký vztah má vést snoubence k poznání vlastností, sklonů a vloh partnera, jeho reakcí v krizových situacích. Oba mají poznat, zda jsou schopni spolu žít v manželství nebo se rozejít. Důležitá je předmanželská zdrženlivost. Nejprve si mají darovat srdce, pak až těla.

Manželský styk je projevem sebedarování, což je pravdivě možné až po uzavření manželství. Dále má být otevřený plození dětí. Katechismus uvádí (c. 2362):

"Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné, jsou-li prováděny způsobem hodným člověka a vyjadřují-li vzájemné darování."

Antikoncepce je nedovolena, zvláště hříšná je antikoncepce abortivní.

Těžkým hříchem je cizoložství. Jde o porušení manželského slibu daného před Bohem, narušení jednoty manželství a je ohrožením pro děti.

Církevní manželství je nerozlučitelné. Manželské pouto zaníká smrtí jednoho z partnerů. Rozluka manželů je těžký hřích. Kdo je vázán církevním manželstvím a uzavře nový občanský sňatek, žije ve stavu veřejného a trvalého cizoložství. Je-li jeden z partnerů obětí rozluky podle občanského zákona, neprohřešuje se proti 9. přikázání, ale jeho církevní sňatek je stále platný. Odloučení manželů při trvání manželského svazku je v jistých případech oprávněné.

Jiné porušení devatého přikázání: mnohoženství, krvesmilstvo, volná láska (bez svatby) a manželství na zkoušku.

Osmé přikázání a svátost smíření

Na poslední neděli postní nám zbývá 8. přikázání:

"Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému."

Každý člověk má právo na pravdu a čest. Pán Ježíš je Pravda a chce pravdu. Učí své učedníky lásce k pravdě (Mt 5,37):

"Vaše řeč ať je: ano,ano – ne, ne."

V pašijích na Velký pátek čteme Ježíšova slova (J 18,37):

"Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

I křesťan má vydávat svědectví pravdě, nemá se stydět veřejně vyznat Pána (2 Tim 1,8). V některých situacích má povinnost dosvědčit svou víru. Největším svědectvím víry je mučednická smrt. Hříchem je zapírání víry, a když se za víru stydíme.

Hříchem proti pravdě je lež. Lež je vědomé mluvení nepravdy s cílem oklamat bližního. Lež se liší od omylu, kdy nevím, že mluvím nepravdu a nechci druhého oklamat. Pravdu máme říci nemocnému před smrtí a zavolat mu kněze.

Hříchem je křivé svědectví (u soudu), kdy dojde k odsouzení nevinného, osvobození viníka a zvýšení trestu. Těžkým hříchem je křivá přísaha, kdy beru Boha za svědka, že mluvím pravdu, a vím, že lžu. Nemáme se přetvařovat, tedy se chovat tak, abychom bližního oklamali.

Dále můžeme hřešit proti dobré pověsti a cti bližního. Při posuzování špatně smýšlím o druhém bez dostatečného důkazu (podezírání, odsuzování – i mlčky).

Hříchem je pomluva, kdy mluvím nebo píši o druhém lež, popř. zveličují jeho skutečné chyby. Pokud způsobím pomluvou těžkou újmu na cti nebo majetku, je pomluva těžkým hříchem. Nactiutrhání je bezdůvodné vyjevování chyb bližních osobám, které je neznají. O chybách mohu mluvit, je-li to k polepšení chybujícího nebo tím zamezuji většímu zlu. Jde-li o trestný čin, je to nutné oznámit policii. Spoluvinen je ten, kdo zlé řeči o druhých rád poslouchá. Pomluvu třeba odvolat, odprosit postiženého, popř. nahradit škodu způsobenou pomluvou.

Hříchem je i lichocení, kdy povzbuzuji nebo utvrzuji druhé ve špatných skutcích. Jsou-li tyto skutky těžce hříšné, je také lichocení těžkým hříchem.

Máme také dodržovat tajemství. Nutno zvážit vhodnost odhalení pravdy.

Svátost smíření slouží k odpuštění hříchů spáchaných po křtu. Materií svátosti smíření jsou vyznané hříchy, formulí je rozhřešení. Svátost smíření má pět částí.

První je zpytování svědomí, při kterém hledám své hříchy. Je dobré prosit o pomoc Ducha Svatého, abych hříchy poznal, litoval a řádně je vyznal. Mohu se zamyslet na svým vztahem k Bohu, lidem a sobě. Mohu použít zpovědní zrcadlo z kancionálu. Je třeba se zaměřit zvláště na hříchy těžké a jejich počet.

Druhou částí je lítost, nejdůležitější část svátosti smíření. Nestačí lítost přirozená (kvůli hříchu jsem měl ostudu), je nutná lítost nadpřirozená. K platnosti svátosti smíření stačí lítost nedokonalá ( strach z trestu zavržení), ale máme vzbudit raději lítost dokonalou (z lásky k Bohu, kterého jsem zarmoutil svými hříchy), která je spojena s opravdovým předsevzetím nehřešit. Lítost je bolest duše nad spáchanými hříchy spojená s touhou změnit svůj život.

Třetí části je vyznání hříchů. Máme vyznat všechny těžké hříchy, které jsme objevili při důkladném zpytování svědomí, jejich počet a okolnosti, které mohou umenšit nebo zvětšit jejich hodnotu. Zatajení těžkého hříchu při svátosti smíření činí zpověď neplatnou, i když kněz udělí rozhřešení. Kajicník se dopouští dalšího těžkého hříchu – svatokrádeže. Pokud těžký hřích zapomenu říci, svátost smíření je platná, ale nevyznaný těžký hřích jsem povinen vyznat při další svátosti smíření.

Kněz pak udělí rozhřešení. Pokud bylo vše v pořádku, kajícník má jistotu odpuštění hříchů a smíření s Bohem a Církví. Kněz může z vážných důvodů rozhřešení odepřít.

Kněz uděluje kajícníkovi pokání (kající skutek). Pokáním kajicník alespoň částečně odčiňuje a napravuje své hříchy. Pokáním bývá nejčastěji modlitba, ale může to být i skutek (vykonat pouť). Pokání máme vykonat přesně tak, jak bylo uloženo, a to co nejdříve.