Zkoušky víry na cestě životem

Svátek Svaté rodiny, cyklus B

Tuto neděli si připomínáme Svatou rodinu: Ježíše, Pannu Marii a svatého Josefa.

První dvě čtení hovoří o rodině Abraháma a Sáry. Zase velký příklad pro nás.

O Abrahámovi mluvíme jako o otci víry. O Panně Marii můžeme mluvit jako o matce víry.

Abrahám projevil svou velkou víru několikrát. Prvně to bylo, když na pokyn pravého Boha opouští rodný Ur. Opouští svůj domov, své příbuzné a přátele, a poslušen Božímu hlasu odchází do daleké země, která se má stát jeho novým domovem. Nevěděl, co ho čeká, ale měl takovou víru, že Boha poslechl:

"Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde."

Podruhé projevil svou víru, když uvěřil, že se mu a Sáře narodí potomek, dědic zaslíbení. Oba byli vysokého věku a přirozeně bylo vyloučeno, aby ještě mohli mít dítě. Abrahám však věřil, že u Boha není nic nemožného:

"(Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého."

Třetí zkouška víry byla pro Abraháma nejtěžší. Hospodin mu nařídíl, že má obětovat svého jediného syna Izáka, nositele zaslíbení, jako zápalnou oběť. Pro Abraháma byl Izák všechno, jeho největší životní radost. Toho měl obětovat jako obětní zvíře. Abrahám i zde projevil velkou víru:

"Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel."

"On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé."

Izák byl nakonec uchován při životě.

U Panny Marie můžeme obdivovat ještě větší víru. Přijímá zvěst o narození Mesiáše, který má v ní být počat skrze Ducha Svatého. Ač to bylo přirozeně nemyslitelné, Panna Maria uvěřila, že u Boha není nic nemožného. Přijala slovo a počala Slovo.

Největší zkoušku své víry prožila pod křížem svého Syna. Na vlastní oči viděla, jak Ježíš, její jediný milovaný syn, umírá za naše hříchy. Ač její duši pronikl meč bolesti, přesto i pod křížem Bohu důvěřovala:

"Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé."

Víru, důvěru v Boha, potřebujeme všichni. Potřebují ji ti, kdo žiji v manželství, i ti, kdo žiji v duchovním stavu. Když kněz řekne Bohu ano, když si ano řeknou snoubenci při svatbě, také neví, co bude. Musí opustit své blízké, svůj domov, vycházejí na cestu života a neví, co je čeká. Naštěstí. Kdyby člověk věděl, co ho v manželství nebo kněžství čeká, asi bychom neměli moc manželství a kněží.

Kněz musí důvěřovat Bohu, taktéž i manželé, kteří musí důvěřovat i sobě navzájem. Přijetím kněžského svěcení a manželským slibem jdeme do neznáma. Bůh je s námi. I když nás na cestě životem čekají těžké zkoušky, nejsme sami. Máme Boha, u kterého není nic nemožného.

Nikdo není sám, nikdo není opuštěn. Jako Bůh neopustil v těžkostech Abraháma, jako neopustil Pannu Marii, neopustí nikoho z nás.

Bůh je věrný. Kéž by to platilo i o nás.