Výborný kočí a výborní koně

26. neděle v mezidobí, cyklus A

Dnešní podobenství o dvou synech je určeno pro velekněze a starší lidu, ale i my si z něho můžeme odnést poučení.

První syn byl otci neposlušný, odmítl jít pracovat na vinici. Řekl to otci přímo:

"Mně se nechce."

Otec na něho nenaléhal. Syn však později své neposlušnosti litoval a na vinici nakonec pracovat šel. Otcem je Bůh, vinicí je Boží království, do kterého zval Jan Křtitel i Pán Ježíš. Prvním synem jsou hříšníci, kteří Boha neposlouchají. Ale pak jsou osloveni Božím slovem a Božím voláním. Vírou do Božího království vstupují.

Druhý syn řekne otci hned ano, ale na vinici pracovat nejde. Je obrazem velekněží a farizejů, kteří navenek žili jako dobří věřící, ale věřili spíše sobě a svým představám o Bohu a jeho království. Ti nevěrou do Božího království nevešli.

Hříšníci byli schopni litovat své hříchy, duchovní představitelé židovského národa, kteří se cítili spravedlivými, nedokázali změnit své představy ani své životy. Byli spokojeni sami se sebou; co jim bude do života mluvit Jan Křtitel nebo Ježíš.

I křesťané jsou v nebezpečí uzavřenosti vůči Božímu volání a Boží vůli. Za tolik let života s Bohem si v duchovním životě vyjeli hluboké koleje, které nechtějí opustit.

Na voze svého života chtějí sedět na kozlíku a nechtějí pustit otěže z rukou. Přece ví, kde mají jet, co mají dělat, aby nevybočili z vyjetých kolejí. Jedou však skutečně správným směrem, tedy do nebe? Nesjeli na scestí?

Správnou cestu do nebe zná jen Ježíš, který chce řídit vůz našeho života. Chce nás uvést na správnou cestu, ale nám se nechce opustit ty vyjeté koleje, na které jsme zvyklí. Vyjet z těchto kolejí znamená opustit své jistoty, své představy. Znamená to, svěřit se do rukou Božích, nechat se vést. Nespoléhat se na sebe, ale na Boha.

A k tomu je třeba velká důvěra, že to Bůh se mnou myslí dobře, že jeho cesta je ta pravá, i když není tak pohodlná, jako ta moje s vyjetými kolejemi.

Nechat Boha, aby řídil náš život, to se nám moc nechce, ale je to nutné. Jen tak pojedeme jistou cestou do Božího království.

Víme, kdo má být kočí vozu našeho života. Kdo jsou koně, kteří vůz táhnou?

Máme trojspřeží, náš vůz táhne víra, naděje a láska, tři božské ctnosti.

Pokud máme tak výborného kočího a tak výborné koně, nemusíme se bát, že zabloudíme nebo nedojedeme do cíle. Je však třeba "chtít" se nechat vést, pustit otěže ze svých rukou a předat je tomu, kdo zná správnou cestu.