Vůči Bohu jsme všichni dlužníci
4. neděle v mezidobí, cyklus A
Dnešní podobenství o Božím království vypráví o důležitém požadavku ve vztazích mezi lidmi - o odpuštění.
Jak jsme četli v evangeliu - všichni jsme vůči Bohu dlužníci, všichni jsme se nějakým způsobem vůči Bohu provinili. Vina se měří tím, proti komu jsme se provinili. I světské právo rozlišuje, zda dám pohlavek kamarádovi nebo senátorovi.
Hřích proti Bohu, zvláště těžký, způsobuje, že máme nekonečný dluh vůči Boží lásce. To je v evangeliu přiblíženo částkou 10000 hřiven, což je stamiliónová částka.
Vina člověka vůči Bohu je tak velká, že musel přijít Ježíš Kristus, aby skrze své lidské tělo přibité na kříž tuto vinu odstranil, aby zaplatil nekonečný dluh Boží lásce. My nejsme schopni plnohodnotně konat pokání za své hříchy, neboť mezí námi a Bohem je nekonečný rozdíl. Otec skrze Ježíše Krista sám odpouští náš dluh, celý dluh:
"Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil."
Tím, že nám Bůh ve křtu a platné svátosti smíření odpouští všechen náš hřích, ztrácíme právo neodpouštět svým bližním.
Pro křesťana nemůže na zemi existovat člověk, kterému by nechtěl odpustit. Proč? Protože provinění, dluhy bližních vůči nám, jsou ve srovnání s naší vinou vůči Bohu nepatrné. Bůh mi odpustil všechno, a já se zdráhám odpustit bližnímu.
Neodpuštěním si škodíme sami sobě, sami sebe uzavíráme do žaláře, do duchovní temnoty. Neodpuštěním nejsme schopni přijmout odpuštění od Boha. Jak jsme dnes slyšeli slova z knihy Sirachovcovy:
"Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit."
Neočekávejme milosrdenství od Boha, když sami nejsme milosrdní (Jak 2,13):
"Neboť soud bez milosrdentsví pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem."
Nechuť odpouštět je v každém z nás. Nemusíme zrovna svého viníka škrtit, jak jsme to četli v evangeliu. Projevy neodpuštění jsou různé. Potkám-li člověka, kterému jsem ze srdce neodpustil, nezdravím ho, popř. přejdu na druhý chodník. V kostele si sedám tam, kde nehrozí, že bych musel podat ruku svému viníkovi při pozdravení pokoje.
Kolik je nenávisti, zahořklosti a odcizení v našich rodinách. Není často neradostná atmosféra v našich rodinách důsledkem toho, že si nechceme navzájem odpustit?
Odpustit ze srdce. To není citem, ale chtěně - chci ti odpustit, neboť i Bůh mi vše odpustil.
Kolik rodin, které o sobě tvrdí, že jsou věřící, se schází každý večer ke společné modlitbě, při které se také omluví za prohřešky a navzájem si odpustí? Jak napsal svatý Pavel v listě Efezanům (Ef 4,26b - 27):
"Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedopusťte, aby vás ovlivnil ďábel."
Neodpuštění nepoznamenává jen rodinu, ale i farnost a celý národ. Jak může být mír v mé rodině, farnosti, vlasti, když válčím vůči lidem ve svém srdci? Uvědomuji si, že neodpuštěním škodím své rodině, farnosti i vlasti?
Uvědomuji si, že neodpuštěním škodím také sám sobě, neboť bráním Bohu, aby mi odpustil hříchy?
Pokusme se zamyslet, zdali nechováme vůči někomu nenávist a hořkost ve svém srdci. Snažme se bližním ze srdce odpustit, smířit se s ním, pokud jsme na cestě. Až nás Bůh povolá, už to nepůjde. Přece se každý den modlíme:
"Odpusť nám naše viny, jako i my odpuštíme našim viníkům."