V Bohu jsme nesmrtelní

6. neděle v mezidobí, cyklus C

Každá neděle je připomínkou Kristova zmrtvýchvstání. Skutečnost, že Pán Ježíš vstal z mrtvých je tak důležitá, že si ji musíme často připomínat.

Svatý Pavel v listě Korinťanům píše jednu důležitou věc (1 Kor, 15,14):

„A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra.“

Kristovo zmrtvýchvstání patří k pilířům křesťanské víry a dává křesťanství smysl. Kdo popírá Kristovo zmrtvýchvstání, útočí na podstatu křesťanské víry.

Jak uvádí katechismus, Kristovo zmrtvýchvstání „je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil“ (KKC 651). Zmrtvýchvstáním Ježíš potvrdil své Božství i smíření Boha s člověkem. Kdo popírá Kristovo zmrtvýchvstání popírá i jeho Božství, popírá pravdivost jeho slov a činů.

A co Kristovo zmrtvýchvstání znamená pro nás?

Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., ve své knize „Úvod do křesťanství“ popisuje touhu člověka po nesmrtelnosti. Člověk chápe, že nesmrtelnost může být uskutečněna jen skrze „bytí v druhém, který žije, i když jsem se rozpadl“ (str. 206). Člověk se snaží dál žít ve světě tím, že žije v druhých lidech, kteří jsou ještě naživu. O to se pokouší dvěma cestami:

1. Snaží se žít dál ve svých dětech. Teď více pochopíme názory starověku. Mít mnoho dětí bylo požehnáním, neplodnost Božím trestem. Kdo neměl potomstvo, neměl po smrti žádné trvání.

2. Snaží se dosáhnout slávy, aby na něho mnoho pokolení vzpomínalo, aby dál žil ve vzpomínkách druhých.

Sami vnímáme, že takový způsob nesmrtelnosti je neosobní. To, co zůstává, není on, ale jen jeho stín, často tak prchavý.

Člověk, aby dosáhl osobní nesmrtelnosti, ve které by o sobě věděl, musí dál žít v Bytosti, která „JE“ bez počátku a bez konce, která je věčná. Člověk může dosáhnout osobní nesmrtelnosti jen v Bohu, jen ve spojení s ním.

A zde máme spásonosný dosah Kristova zmrtvýchvstání. Kristus nás svou smrtí na kříži zbavil hříchu a vrátil nás do Boží milosti. Vírou a křtem máme účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání, jsou nám odpuštěny hříchy a dostáváme milost posvěcující - účast na věčném Božím životě. Tato milost nás povyšuje do nadpřirozeného řádu a je zárukou naší osobní nesmrtelnosti. Tato milost nám umožňuje žít dál v Bohu i po naší smrti, nejprve v duši, a pak i v nesmrtelném těle. Jak uvádí katechismus (KKC 655):

„Kristovo zmrtvýchvstání – sám vzkříšený Kristus – je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení.“

Svatý Pavel zdůrazňuje (1Kor 15,20):

„Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“

Kristus je první, my budeme další před jeho druhým příchodem.

Nemusíme se tedy utěšovat planou útěchou, že budeme po své smrti dál žít jen ve svých dětech a ve svých úspěších, ale můžeme se těšit na to, že budeme dál žít v Bohu. Nejprve v nesmrtelné duši, pak i v nesmrtelném těle. Je však nezbytné, zachovat si milost posvěcující, tedy zachovat si „bytí v Bohu“.