Starostlivost o druhé

2. neděle adventní, cyklus A

Svatý Pavel v listě Římanům, který jsme slyšeli ve druhém čtení, píše, že Boží slovo bylo napsáno k našemu poučení. V Božím slově nacházíme pravdy naší víry i to, jak máme podle své víry žít. Boží slovo je také zdrojem vytrvalosti a povzbuzení, abychom měli naději. Potřebujeme povzbudit, abychom vytrvali na cestě spásy. Bez naděje nemůže nikdo žít. Naději dnes velmi potřebujeme. Proto bychom měli často otevírat Písmo svaté.

Svatý Pavel dále píše:

"Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli (podle vůle) Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista."

Je třeba hledat a naplňovat Boží vůli. Pak budeme žít v jednotě – s Bohem, v rodině a ve farnosti. Čím více členové nějakého společenství žijí podle Boží vůle, tím více jsou jedno. Čím více se od Boží vůle vzdalují, tím více je ve společenství rozdělení. Duch Svatý sjednocuje, zlý duch rozděluje. Kdo se snaží žít v Duchu Svatém v souladu s vůlí Ježíše Krista, vytváří jednotu. Kdo žije ze zlého ducha, rozděluje.

Projevem jednoty je to, že se členové společenství scházejí, chtějí být spolu. Moudrá Církev nám ukládá, abychom byli spolu alespoň v neděli při mši svaté. A jiných akcí, které farnost pořádá, není tak moc, abychom se jich nemohli účastnit.

Dalším projevem jednoty v Duchu Svatém je starostlivost o druhé. Nestačí se modlit jen za kněze, ale je třeba se modlit za nemocné, děti a mládež, manželství a rodiny, za obrácení nevěřících ve farnosti. Se starostlivostí souvisí i přijímání druhého člověka:

"Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás - k oslavě Boží."

Jako jsme rádi, že můžeme žít ve společenství Nejsvětější Trojice, tak bychom měli mít radost i z ostatních křesťanů, které Bůh povolal do stejného společenství.

Pokud nám někdo "leze na nervy", je to známka toho, že máme dělat pokání. Nemá se změnit ten nesympatický člověk, ale já.

Jan Křtitel nazval elitu izraelského národa, farizeje a saduceje, zmijím plemenem. Farizeové se snažili plnit Zákon do detailů. Často dělali více, než museli. Jenže to dělali navenek, ale jejich srdce bylo tvrdé jako kámen. Navenek byli dokonalí, ale neměli rádi lidi, a tím ani Boha.

Saduceové nevěřili ve vzkříšení mrtvých a posmrtnou odplatu. Bůh podle nich odměňuje člověka už na zemi. Kolik křesťanů žije, jako by žádné nebe nebylo. Mají starost jen o věci tohoto pomíjejícího světa a málo se starají o spásu své duše.

Každému z nás platí výzva Jana Křtitele:

"Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."