Přes duchovní vzkříšení ke vzkříšení těla
5. neděle postní, cyklus A
Vzkříšení Lazara bylo největším Kristovým zázrakem a předobrazem Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Pán Ježíš dostává zprávu o těžké nemoci svého přítele Lazara. Tato zpráva je i výzvou k tomu, aby přišel a milovaného přítele uzdravil. Pán Ježíš však nechává Lazara zemřít, aby vykonal větší zázrak než uzdravení. Lazarova nemoc je ke "slávě Boží".
Pán Ježíš přichází do Betánie až čtyři dny po Lazarově smrti. Pláče nad hrobem svého přítele. Je to výraz bolesti. Snad je to reakce na bezmocnost pozůstalých, snad je jeho pohnutí představou vlastní smrti, která Ježíše brzy čeká.
Nejdůležitější z celého příběhu je rozhovor Pána Ježíše s Martou. Ta je smutná nad tím, že Ježíš přišel pozdě, ale stále mu důvěřuje. Pán Ježíš Martě říká:
"Tvůj bratr vstane."
Marta vyznává svou víru ve všeobecné vzkříšení z mrtvých v poslední den. Pán Ježíš však dále říká:
"Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
Ježíš je vzkříšení a život. Kdo v Něho věří, i když musí projít branou smrti, bude žít navěky. Vzkříšení není věcí budoucnosti, ale přítomnosti. Člověk se musí rozhodnout "už teď", už nyní musí uvěřit v Ježíše Krista a jeho slovům. Pokud nyní uvěří a svou víru zpečetí svátostí křtu, může již v přítomném okamžiku prožívat své vzkříšení.
Jde o vzkříšení duchovní, v duši člověka. Křtem jsme skrze Boží život, který přijímáme skrze milost posvěcující, znovuzrozeni. Ve křtu umírá starý člověk a rodí se nový. Nový člověk je oděn rouchem milosti a duchovně vzkříšen. Toto duchovní vzkříšení v duši je podstatné, bez něho není možné vzkříšení těla v poslední den.
Doba postní vrcholí obnovou křestního slibu. Vrcholí obnovou našeho duchovního vzkříšení. Je třeba odložit skutky těla a žít duchovním životem. Jak nás o tom poučil svatý Pavel v listě Římanům:
"Ti, kdo žiji svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží."
Svatý Pavel rozumí tělem lidskou přirozenost narušenou hříchem, která se staví proti Bohu. Středem tělesného člověka není Bůh, ale člověk sám. Křtem člověka odumírá hříchu a přijímá milost Ducha Svatého, začíná žít duchovním životem. Člověk už nežije pro sebe, ale pro Krista a v Kristu žije pro ostatní. Středem jeho života není jeho sobecké "já", ale Bůh.
To je život člověka, který prožil duchovní vzkříšení. Pro tohoto člověka již není smrt trestem, ale bránou k věčnému životu s Bohem a vzkříšení těla.
"Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"