Pokora nás otevírá Boží milosti
22. neděle v mezidobí, cyklus C
Pán Ježíš přichází do domu farizeje na hostinu. Tato příležitost ho vede k tomu, aby promluvil k přítomným hostům i k hostiteli. Ježíšova slova jsou nadčasová, a proto se týkají i nás.
V řeči k hostům Pán Ježíš ukazuje na nešvar ctižádostivých lidí, kteří si o sobě mnoho myslí, a proto při hostinách chtějí zaujímat přední místa. Může se však stát, že přijde někdo váženější než oni, kterému budou muset místo uvolnit. Pak si budou muset sednout tam, kde je nějaké místo volné.
Těmito slovy nás Pán jistě nevybízí, jak se máme chovat na hostinách. Těmito slovy nás Ježíš vybízí ke skromnosti a pokoře. Pokorný člověk na jedné straně zná svou vlastní hodnotu a na druhé straně také uznává hodnotu druhého člověka. Proto o sobě nesmýšlí více než je zdrávo.
Pyšný člověk se nad ostatní povyšuje, svou vlastní hodnotu hledá ve snižování hodnoty druhého člověka. Pýcha je nejen překážkou budování dobrých vztahů mezi lidmi, ale i překážkou budování vztahu k Bohu, velkou překážkou v duchovním životě (viz 1 Pt 5,5):
„Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným.“
Pýcha byla příčinou pádů andělů a je příčinou pádu i člověka.
K pokoře nás vybízí i první čtení:
„Synu, dělej své práce v skromnosti a budeš milován bohulibými lidmi. Čím si větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost.“
Čím jsem „větší“, čím mám větší postavení, tím více mám usilovat o skromnost a pokoru. Jednak proto, aby mi Bůh žehnal, jednak proto, že budu „milován bohulibými lidmi“.
POKORA to není hrbení zad, tupení sebe sama před druhými lidmi. To, že poznávám, že mě Bůh má rád, že mě Bůh miluje, že jsem v jeho očích jedinečný, drahý a vzácný, že mě Bůh miluje osobní láskou, takového jaký jsem – to je zdrojem uznání své vlastní hodnoty.
A poněvadž Bůh takto miluje každého člověka, mám také ctít hodnotu toho druhého. Nemám ze sebe dělat více než jsem a nemám snižovat druhého člověka.
Měli bychom mít stále na paměti, že vše dobré, co je v nás, je od Boha. Nemáme se čím pyšnit. Pokud jsme pyšní, staví se proti nám Bůh a odebírá nám své požehnání.
Ve druhé řeči Pán Ježíš oslovuje hostitele ( a v něm i nás). Hostitel nemá zvát své příbuzné, bohaté sousedy s tím, že počítá, že mu pozvání vrátí. Má ke stolu pozvat žebráky a mrzáky, chromé s slepé.
Tito lidé byli vyloučeni z chrámového kultu. A právě těmto Ježíš dává přednost. Ježíš nám chce těmito slovy říci, že nemáme konat dobro s tím, že počítáme, že nám to bude jednou vráceno. Bůh po nás chce nezištné skutky lásky. Máme dávat a nechtít nazpátek. A jistotu, že dáváme nezištně, máme tehdy, když dáváme chudým, kteří nám to nemohou vrátit. Avšak ani my nepřijdeme zkrátka:
„Dostaneš odměnu při vzkříšení spravedlivých.“
Uznejme před Boží milující tváří svou vlastní hodnotu i hodnotu druhých lidí. Ve všem, co konáme, se snažme být pokorní, aby nám mohl Bůh žehnat.
Snažme se také konat dobro nezištně, bez nároku na protislužbu.
Očekávejme odměnu od Boha, až budeme jednou, každý z nás, před jeho tváří hodnotit svůj pozemský život.