Pokora a láska

22. neděle v mezidobí, cyklus C

Téma dnešního kázání nastíňuje první čtení z knihy Sirachovcovy:

"Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi."

Dnes budeme mluvit o pokoře. Svatá Terezie z Avily napsala, že pokora je pravda.

Pokorný člověk má pravdivý pohled na Boha, sebe a svět. Pokorný člověk ví, kdo je to Bůh, který všechno přesahuje, který je mocný a vševládný. Ví, že všechno, co se děje pod sluncem, je dílem Boží vůle nebo Božího dopuštění.

Pokorný člověk ví, že všechno dobré přijal od Boha, jeho je vlastně jen hřích. Také k vykonání dobra potřebuje Boží milost, konkrétně milost pomáhající. Ví, že milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně třeba. Tedy ví, že je ve všem na Bohu závislý, že existuje jen proto, že to Bůh chce.

To prožíval Mojžíš, kterého Písmo svaté označuje jako nejpokornějšího z lidí (Nm 12,3). To prožíval král David, který při přenášení archy do nověpostaveného chrámu před ní ze všech svých sil tančil. Pokorní byli i proroci, kteří přijali službu od Boha, i když jim přinášela mnoho pokořování a utrpení.

Pokorný před Bohem byl i Jan Křtitel, který po zahájení Ježíšova veřejného působení pronesl slova (J 3,30):

"On musí růst, já však se menšit."

Nejpokornější ze všech žen je Panna Maria, věrná služebnice Boží. Největší pokoru měl Pán Ježíš, který nás vyzval: "Učte se od mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem." Druhá Božská Osoba se pro nás stala člověkem. Ježíš se pokořil na úroveň služebníka, když umyl učedníkům nohy. Na kříži zemřel za naše hříchy smrtí, která byla určena pro otroky a největší zločince.

Křesťan, ten, který patří Kristu, má být také pokorný. To neznamená, že se má před druhými hrbit, nemá mít vlastní názor, má sám sebou pohrdat. Pokora je pravda. Křesťan ví, kdo je Bůh, a kdo je člověk. Bohu pokorně slouží.

Svatý Augustin řekl o pokoře:

"Kde je pokora, tam je láska."

To je pravda. Pán Ježíš se pro nás ponížil, protože nás miloval. Pokora a láska jdou spolu ruku v ruce. Pokorný člověk umí sloužit, tedy přinášet dobro svým bližním. Netlačí se na přední místa, protože uznává hodnotu jiného člověka.

Pokora je ctnost, tedy trvalý návyk v dobrém. Pokora má stále růst, a s ní i láska.

Prosme o dar pokory, usilujme o tuto velkou ctnost, kterou tak potřebujeme ke spáse. Pokora je naším brněním proti pokušení zlého ducha.

Životopis poustevníka sv. Antonína popisuje jedno zjevení tohoto světce. Svatý Antonín viděl velké množství sítí, které nastražil zlý duch, aby svedl lidi ke hříchu. Světec se otřásl a zeptal se Boha:

"Ach, Pane, kdo unikne těmto nástrahám?"

Bůh mu odpověděl:

"Pokorný, protože pokorným dá Bůh milost, aby se pokušení mohli postavit; naopak pyšní jsou hračkou v ďáblových rukách, a když přijde pokušení, upadnou. Ale pokorné se zlý duch napadnout neodváží."