Otcova náruč

24. neděle v mezidobí, cyklus C

Dnešní podobenství evangelia začíná žádostí mladšího syna o jeho podíl na dědictví. Je to velká nezdvořilost, žádat o dědický podíl ještě za života otce. Mladší syn tímto vyjadřuje svou nespokojenost života s otcem, svou touhu oprostit se od vlivu otce a žít si „po svém“. Mladší syn je tak obrazem hříšníka, který opouští Boha, neboť si myslí, že ho omezuje ve svobodě. Hříšník si chce žít po svém a bez Boha.

Mladší syn brzy pozná pošetilost svého konání. Majetek zakrátko promarní a trpí velkou nouzí. Život bez Boha nepřinese trvalé štěstí. Člověk ztrácí smysl života, měřítka hodnot a jeho život je nenaplněný. Život člověka může naplnit pouze Bůh.

Mladší syn jde do sebe, vzpomíná, jak mu bylo dobře u otce. Poznává, jak zranil srdce svého otce, uznává svou vinu a chce se změnit. Po poznání viny přichází čin:

„Vstanu a půjdu k svému otci ...“

U této věty se zastavme. Hříšný a nevděčný syn má odvahu vrátit se ke svému otci. Ví, jak otci ublížil, ale přesto je přesvědčen, že otcova láska je větší, než jeho hřích. Ví, že se může vrátit, že cesta zpět k otci je vždy otevřená. Tady vidíme, jak hříšný syn znal srdce svého otce, a jak sám otce miloval.

Hříšníkovi nestačí jen poznání viny. Musí vědět, že se může k Bohu vrátit, že na něho Bůh čeká, že touží po jeho návratu. Mnoho hříšníků se neobrací k Bohu právě proto, neboť nevěří tomu, že se mohou vrátit, že po tom Bůh horoucně touží. Proto je naším úkolem tuto skutečnost lidem zvěstovat. Bůh miluje i hříšníka, a nesmírně touží, aby konal pokání – změnil svůj život, aby se vrátil se domů k Otci.

Jak byl hříšný syn otcem uvítán?

Ještě byl daleko od domu, a otec ho uviděl. Asi svého nezdárného syna denně vyhlížel. Otec necítil ve svém srdci vůči hříšnému synu hněv, ale bolest nad jeho ztrátou. Bolest nad tím, že jeho syn tak marní svůj život.

Otec, když uviděl syna, je pohnout soucitem, a jak se uvádí v jeruzalémské bibli:

„Rozběhl se, vrhl se mu kolem krku a zulíbal ho.“

Tedy dříve, než mohl hříšný syn cokoliv říci, je svým otcem objat a zulíbán. Otcova láska ranila synovo srdce. Věděl, že ho otec má stále rád, ale tohle nečekal. Nyní může svého otce jen milovat.

To prožívají konvertité, lidé, kteří prožili své obrácení v dospělosti. Když se jim dostalo tolik Boží lásky a milosrdenství, už nemohou Boha opustit. Proto také prožívají svou víru upřímněji a radikálněji než mnozí tzv. tradiční křesťané.

Starší syn poslouchal otce na slovo. Byl stále s otcem, ale pouze jen tělesně, nikoliv srdcem. Neznal otcovo srdce a jeho lásku. Svým mladším bratrem pohrdal, dokonce ho nechtěl nazývat ani svým bratrem, když říká otci „tenhle tvůj syn“. Nezná otcovo srdce, nezná otcovu lásku, proto není schopen milosrdenství vůči svému bratru. Nemá radost z jeho návratu, ale je žárlivý na otcovu lásku, která hříšníka miluje. Je obrazem farizejů, kteří navenek všechno plnili, ale srdcem byli daleko od Boha, proto byli daleko i od lidí.

Pokud se dostaneme do nebe, budeme možná překvapeni, kdo tam je, a kdo tam není. Bůh nehledí na vnější věci, ale do srdce člověka. Jak člověk věří v Boží lásku a jak sám miluje.