Nemáme se za co stydět
32. neděle v mezidobí, cyklus C
Boží slovo dnešní neděle chce utvrdit naši víru ve vzkříšení mrtvých. V evangeliu se saduceové, kteří popírali vzkříšení, pomocí vymyšleného příběhu o sedmi bratřích, kteří postupně měli za manželku stejnou ženu, snaží zesměšnit Ježíšova slova o vzkříšení. Ale Pán Ježíš opět nad nimi vítězí, když jim vysvětluje, že neví nic o tom, co bude na konci časů:
„Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat.“
Manželský stav je skutečností tohoto světa. Na věčnosti nebude třeba přivádět na svět nové generace lidí, neboť v nebi, po druhém Kristově příchodu, budou mít všichni vzkříšená těla. Smrt již nebude. Předmětem obdivu a lásky bude Bůh, který bude naplňovat lidskou duši blažeností. Budeme rovni andělům a syny Božími.
V prvním čtení jsme slyšeli příběh makabejských mučedníků. Ti Krista ještě neznali, ale dokázali pro Boha a jeho zákony obětovat svůj život. Před svým katem vyznávají víru ve vzkříšení mrtvých:
„Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.“
„Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni.“
Křesťan a mučednik, svatý Ignác Antiochijský, ve svém listě Římanům napsal:
„Nebudou mi k ničemu všechny půvaby země ani pozemská království; pro mne je lepší, abych zemřel, abych se spojil s Ježíšem Kristem, než abych byl králem až do končin země.“
Mučednictví je „nejvyšší svědectví vydané pravdě víry“ (KKC 1473). Člověk obětí svého života dosvědčuje svou víru v pravdivost Ježíšova učení a v Ježíšovo zmrtvýchvstání. Mučednictví není výsledkem znechucení životem, ztrátou smyslu života, ale výsledkem víry v Ježíše Krista a lásky k Němu.
Není většího svědectví Kristu než mučednictví. Proto je mučednictví vstupenkou do nebe.
Asi většině z nás nebude dopřána milost mučednické smrti, ale vydávat svědectví Kristu je povinností každého z nás. Vydávat svědectví Kristu slovem i životem. Jak zdůrazňuje 2. vatikánský koncil:
„Všichni věřící kdekoli žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním.“
Křesťan se nesmí stydět vyznat svého Pána:
„V situacích, ve kterých se po křesťanu žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat“ (KKC 2471).
Ať je nám svědectví makabejských mučedníků i všech křesťanských mučedníků posilou k vydávání svědectví Kristu. Nemáme se za co stydět. Kristus je vtělený Bůh. Dává nám naději nebe a vzkříšení mrtvých. Nic nemůže nahradit tyto dary. Není se za co stydět. Naopak, je třeba o tom mluvit, je třeba podle toho žít.