Někdy jsme všichni slepí
23. neděle v mezidobí, cyklus B
Pán Ježíš prochází pohanským územím. Přivádějí k Němu hluchoněmého člověka, aby ho uzdravil. Pán Ježíš bere nemocného stranou a koná symbolické úkony, aby hluchoněmý uvěřil, že bude uzdraven. Pak Ježíš vzhlédl k nebi, což je symbolem modlitby, a povzdechl nad utrpením nemocného. Nakonec mu říká:
„Effatha! - Otevři se!“
Nemocný je uzdraven. Naplňuje se tak Izaiášovo proroctví o příchodu mesiánské doby:
„Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého. Bůh sám přijde a spasí vás.“
Pánu Ježíši nešlo jen o tělesné uzdravení člověka. Skrze uzdravení těla chtěl nemocného přivést k víře, a tak uzdravit i jeho duši. Uzdravit jeho hluchotu, slepotu a němotu duše, které jsou následkem prvotního hříchu našich prarodičů v ráji.
Adam a Eva po hříchu přestali vidět Boha ve svém životě, přestali slyšet jeho slova, ztratili s Ním společenství. I v dnešní době jsou lidé slepí, hluší a němí k Božím věcem. Uši dnešního člověka jsou zahlceny hlukem, velkým množstvím informací, takže už neslyší Boží hlas. Bůh mluví k člověku v tichosti, v jeho srdci. Pokud člověk nedokáže utéci z hluku světa, není schopen slyšet Boží hlas. Je duchovně hluchý, daleko od Boha.
Člověk, který se nedokáže na chvíli zastavit a ztišit, stává se i duchovně slepým. Nevidí, jak Bůh působí v jeho životě. Mluví o náhodě, osudu ve svém životě. Náhoda ani osud neexistují. Vše je řízeno Bohem. Ani vlas nám nespadne z hlavy bez vědomí nebeského Otce. Pokud se zastavíme a ztišíme, pokud se budeme zamýšlet proč se to nebo ono stalo, můžeme vidět, jak nás Bůh vede. Jsme skutečně v Božích rukou a ne v rukou slepého osudu nebo náhody.
A konečně člověk, který je zahlcen hlukem tohoto světa, je také duchovně němý. Nedokáže z celého srdce chválit Boha, děkovat mu za každý den svého života, za Boží lásku, kterou Bůh řídí jeho život. Používá svého jazyka k prázdným nebo i špatným řečem, místo aby Boha chválil a Bohu děkoval. O sv. Benediktu se říkávalo, že mluvil jen s Bohem, nebo jen o Bohu. Jeho duše nebyla hluchá, slepá ani němá.
Svátost křtu z nás smyla dědičný hřích, ale následky stále trvají. I křesťan může být postižen duchovní hluchotou, slepotou a němotou.
Uzdravit nás může jen Ježíš. My však musíme chtít. Zkusme si každý den najít čas na Boha. Nemyslím tím rychle odříkat Otčenáš a Zdrávas a jít spát. Myslím tím vnitřní ztišení před Bohem. Vypnout televizi, rádio, počítač a v tichu přebývat před Bohem.
Projít si celý den, co se mi podařilo, co ne. Proč se stalo to či ono. Hledat působení Boha ve svém životě. Nic v životě není osud ani náhoda, vše řídí Bůh. Proč jsem potkal toho člověka? Proč jsem tomu člověku řekl špatné slovo? Proč se mi dnes v práci či ve škole nedařilo, co je toho příčinou?
Co mi chtěl Bůh říci touto situací?
Když papež svatý Jan XXIII. navštívil jednu římskou nemocnici, posadil se na postel k malému slepému děvčátku, hladil jej po vlasech a zamyšleně řekl:
„Víš, někdy jsme všichni slepí.“
Nezapomeňme děkovat Bohu za dar zraku, sluchu a řeči. Nezapomeňme prosit, abychom také viděli a slyšeli svou duší.
Abychom slyšeli Boží hlas, viděli Boží působení ve svém životě a dokázali za to Boha chválit. Kéž se i na nás naplní slova proroka Izaiáše:
„Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého. Bůh sám přijde a spasí vás.“