Nechme v sobě růst Boží království

11. neděle v mezidobí, cyklus B

Pán Ježíš přirovnává Boží království k zasetému semenu a hořčičnému zrnku.

Izraelité mluvili o Hospodinu jako o svrchovaném vládci. Králové vyvoleného národa měli účast na jediné Hospodinově vládě. Židé věřili, že se Bůh jednou ujme přímé vlády nad světem tím, že zničí nepřátele. V tomto království budou mít židé výsadní postavení. Chápali Boží království příliš světsky.

Pán Ježíš má na mysli Boží království, které je duchovní povahy. Člověk do něho vstupuje dobrovolně vírou v Ježíše Krista, která musí být doprovázena upřímným obrácením, upřímnou změnou života. Kdo chce vstoupit do tohoto Království, musí Bohu odevzdat svůj život a zříci se všeho, co je s Božím královstvím neslučitelné.

Boží království se tak otevírá i pohanským národům, které uvěří v Ježíše.

Do Božího království nevstupujeme vnějškově, ale vnitřně, tím, že necháváme Ježiše vírou vstoupit do našeho srdce. Bohu máme postupně odevzdat všechno, aby vládl nade vším v nás. Ježíš nás skrze Ducha Svatého vnitřně proměňuje, zbavuje nás hříchů a závislosti na věcech tohoto světa, uzdravuje naše zranění. Musíme mu to však dovolit tím, že se podřídíme Boží vládě.

První podobenství přirovnává Boží království k semenu zasetému do země:

„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“

Boží království v nás roste skrytě svou vnitřní silou. Roste nejen když pro Boha něco děláme, ale i když odpočíváme nebo spíme. Růst Božího království v nás je dílo Ducha Svatého, Boží milosti v nás. My musíme s růstem Božího království souhlasit, nebránit působení Ducha Svatého.

Tento růst je přirovnán k zasetému semenu. Pokud chci zasít pšenici, musím nejprve pro ní připravit půdu: zorat, pohnojit, odstraňovat plevel. Po zasetí semene do připravené půdy mohu očekávat úrodu. Mohu se ještě modlit o déšť. Semeno samo klíčí, roste a přináší plody.

Podobné je to i s Božím královstvím v nás. Aby ve mně rostlo, musím nejprve připravit zem svého srdce. Musím půdu svého srdce zorat – touhou se otevřít Bohu a jeho Království. Pak je třeba odstranit plevel, který by Boží království dusil. Plevelem jsou naše hříchy, vše co se v nás staví proti Bohu, zejména naše pýcha.

Dále musíme půdu srdce pohnojit modlitbou, sebezáporem a dobrými skutky. Pak je třeba prosit o déšť, o Boží milost, která je zdrojem duchovního růstu.

Pak mohu čekat růst Božího království ve mně. Tento růst je stálý, pokud mu nebráním. Jde o dílo Ducha Svatého, který sám dobře ví, co je třeba v nás udělat.

Boží království je jako hořčičné zrnko. Při zasetí není skoro vidět, ale když vyroste, přeroste všechny byliny. Boží království v nás roste zpočátku nepozorovaně a pomalu. Pokud Bohu nebudeme bránit, může v nás a skrze nás vykonat velké věci.

Církev je zárodkem Božího království na zemi. Církev je tvořena křesťany. Všichni jsme odpovědni za to, jak Boží království roste v nás i v Církvi. Odevzdejme Ježíšovi své životy, nebraňme Duchu Svatému v nás působit.

11. neděle v mezidobí, cyklus B

Pán Ježíš přirovnává Boží království k zasetému semenu a hořčičnému zrnku.

Izraelité mluvili o Hospodinu jako o svrchovaném vládci. Králové vyvoleného národa měli účast na jediné Hospodinově vládě. Židé věřili, že se Bůh jednou ujme přímé vlády nad světem tím, že zničí nepřátele. V tomto království budou mít židé výsadní postavení. Chápali Boží království příliš světsky.

Pán Ježíš má na mysli Boží království, které je duchovní povahy. Člověk do něho vstupuje dobrovolně vírou v Ježíše Krista, která musí být doprovázena upřímným obrácením, upřímnou změnou života. Kdo chce vstoupit do tohoto Království, musí Bohu odevzdat svůj život a zříci se všeho, co je s Božím královstvím neslučitelné.

Boží království se tak otevírá i pohanským národům, které uvěří v Ježíše.

Do Božího království nevstupujeme vnějškově, ale vnitřně, tím, že necháváme Ježiše vírou vstoupit do našeho srdce. Bohu máme postupně odevzdat všechno, aby vládl nade vším v nás. Ježíš nás skrze Ducha Svatého vnitřně proměňuje, zbavuje nás hříchů a závislosti na věcech tohoto světa, uzdravuje naše zranění. Musíme mu to však dovolit tím, že se podřídíme Boží vládě.

První podobenství přirovnává Boží království k semenu zasetému do země:

„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“

Boží království v nás roste skrytě svou vnitřní silou. Roste nejen když pro Boha něco děláme, ale i když odpočíváme nebo spíme. Růst Božího království v nás je dílo Ducha Svatého, Boží milosti v nás. My musíme s růstem Božího království souhlasit, nebránit působení Ducha Svatého.

Tento růst je přirovnán k zasetému semenu. Pokud chci zasít pšenici, musím nejprve pro ní připravit půdu: zorat, pohnojit, odstraňovat plevel. Po zasetí semene do připravené půdy mohu očekávat úrodu. Mohu se ještě modlit o déšť. Semeno samo klíčí, roste a přináší plody.

Podobné je to i s Božím královstvím v nás. Aby ve mně rostlo, musím nejprve připravit zem svého srdce. Musím půdu svého srdce zorat – touhou se otevřít Bohu a jeho Království. Pak je třeba odstranit plevel, který by Boží království dusil. Plevelem jsou naše hříchy, vše co se v nás staví proti Bohu, zejména naše pýcha.

Dále musíme půdu srdce pohnojit modlitbou, sebezáporem a dobrými skutky. Pak je třeba prosit o déšť, o Boží milost, která je zdrojem duchovního růstu.

Pak mohu čekat růst Božího království ve mně. Tento růst je stálý, pokud mu nebráním. Jde o dílo Ducha Svatého, který sám dobře ví, co je třeba v nás udělat.

Boží království je jako hořčičné zrnko. Při zasetí není skoro vidět, ale když vyroste, přeroste všechny byliny. Boží království v nás roste zpočátku nepozorovaně a pomalu. Pokud Bohu nebudeme bránit, může v nás a skrze nás vykonat velké věci.

Církev je zárodkem Božího království na zemi. Církev je tvořena křesťany. Všichni jsme odpovědni za to, jak Boží království roste v nás i v Církvi. Odevzdejme Ježíšovi své životy, nebraňme Duchu Svatému v nás působit.

11. neděle v mezidobí, cyklus B

Pán Ježíš přirovnává Boží království k zasetému semenu a hořčičnému zrnku.

Izraelité mluvili o Hospodinu jako o svrchovaném vládci. Králové vyvoleného národa měli účast na jediné Hospodinově vládě. Židé věřili, že se Bůh jednou ujme přímé vlády nad světem tím, že zničí nepřátele. V tomto království budou mít židé výsadní postavení. Chápali Boží království příliš světsky.

Pán Ježíš má na mysli Boží království, které je duchovní povahy. Člověk do něho vstupuje dobrovolně vírou v Ježíše Krista, která musí být doprovázena upřímným obrácením, upřímnou změnou života. Kdo chce vstoupit do tohoto Království, musí Bohu odevzdat svůj život a zříci se všeho, co je s Božím královstvím neslučitelné.

Boží království se tak otevírá i pohanským národům, které uvěří v Ježíše.

Do Božího království nevstupujeme vnějškově, ale vnitřně, tím, že necháváme Ježiše vírou vstoupit do našeho srdce. Bohu máme postupně odevzdat všechno, aby vládl nade vším v nás. Ježíš nás skrze Ducha Svatého vnitřně proměňuje, zbavuje nás hříchů a závislosti na věcech tohoto světa, uzdravuje naše zranění. Musíme mu to však dovolit tím, že se podřídíme Boží vládě.

První podobenství přirovnává Boží království k semenu zasetému do země:

„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“

Boží království v nás roste skrytě svou vnitřní silou. Roste nejen když pro Boha něco děláme, ale i když odpočíváme nebo spíme. Růst Božího království v nás je dílo Ducha Svatého, Boží milosti v nás. My musíme s růstem Božího království souhlasit, nebránit působení Ducha Svatého.

Tento růst je přirovnán k zasetému semenu. Pokud chci zasít pšenici, musím nejprve pro ní připravit půdu: zorat, pohnojit, odstraňovat plevel. Po zasetí semene do připravené půdy mohu očekávat úrodu. Mohu se ještě modlit o déšť. Semeno samo klíčí, roste a přináší plody.

Podobné je to i s Božím královstvím v nás. Aby ve mně rostlo, musím nejprve připravit zem svého srdce. Musím půdu svého srdce zorat – touhou se otevřít Bohu a jeho Království. Pak je třeba odstranit plevel, který by Boží království dusil. Plevelem jsou naše hříchy, vše co se v nás staví proti Bohu, zejména naše pýcha.

Dále musíme půdu srdce pohnojit modlitbou, sebezáporem a dobrými skutky. Pak je třeba prosit o déšť, o Boží milost, která je zdrojem duchovního růstu.

Pak mohu čekat růst Božího království ve mně. Tento růst je stálý, pokud mu nebráním. Jde o dílo Ducha Svatého, který sám dobře ví, co je třeba v nás udělat.

Boží království je jako hořčičné zrnko. Při zasetí není skoro vidět, ale když vyroste, přeroste všechny byliny. Boží království v nás roste zpočátku nepozorovaně a pomalu. Pokud Bohu nebudeme bránit, může v nás a skrze nás vykonat velké věci.

Církev je zárodkem Božího království na zemi. Církev je tvořena křesťany. Všichni jsme odpovědni za to, jak Boží království roste v nás i v Církvi. Odevzdejme Ježíšovi své životy, nebraňme Duchu Svatému v nás působit.

11. neděle v mezidobí, cyklus B

Pán Ježíš přirovnává Boží království k zasetému semenu a hořčičnému zrnku.

Izraelité mluvili o Hospodinu jako o svrchovaném vládci. Králové vyvoleného národa měli účast na jediné Hospodinově vládě. Židé věřili, že se Bůh jednou ujme přímé vlády nad světem tím, že zničí nepřátele. V tomto království budou mít židé výsadní postavení. Chápali Boží království příliš světsky.

Pán Ježíš má na mysli Boží království, které je duchovní povahy. Člověk do něho vstupuje dobrovolně vírou v Ježíše Krista, která musí být doprovázena upřímným obrácením, upřímnou změnou života. Kdo chce vstoupit do tohoto Království, musí Bohu odevzdat svůj život a zříci se všeho, co je s Božím královstvím neslučitelné.

Boží království se tak otevírá i pohanským národům, které uvěří v Ježíše.

Do Božího království nevstupujeme vnějškově, ale vnitřně, tím, že necháváme Ježiše vírou vstoupit do našeho srdce. Bohu máme postupně odevzdat všechno, aby vládl nade vším v nás. Ježíš nás skrze Ducha Svatého vnitřně proměňuje, zbavuje nás hříchů a závislosti na věcech tohoto světa, uzdravuje naše zranění. Musíme mu to však dovolit tím, že se podřídíme Boží vládě.

První podobenství přirovnává Boží království k semenu zasetému do země:

„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“

Boží království v nás roste skrytě svou vnitřní silou. Roste nejen když pro Boha něco děláme, ale i když odpočíváme nebo spíme. Růst Božího království v nás je dílo Ducha Svatého, Boží milosti v nás. My musíme s růstem Božího království souhlasit, nebránit působení Ducha Svatého.

Tento růst je přirovnán k zasetému semenu. Pokud chci zasít pšenici, musím nejprve pro ní připravit půdu: zorat, pohnojit, odstraňovat plevel. Po zasetí semene do připravené půdy mohu očekávat úrodu. Mohu se ještě modlit o déšť. Semeno samo klíčí, roste a přináší plody.

Podobné je to i s Božím královstvím v nás. Aby ve mně rostlo, musím nejprve připravit zem svého srdce. Musím půdu svého srdce zorat – touhou se otevřít Bohu a jeho Království. Pak je třeba odstranit plevel, který by Boží království dusil. Plevelem jsou naše hříchy, vše co se v nás staví proti Bohu, zejména naše pýcha.

Dále musíme půdu srdce pohnojit modlitbou, sebezáporem a dobrými skutky. Pak je třeba prosit o déšť, o Boží milost, která je zdrojem duchovního růstu.

Pak mohu čekat růst Božího království ve mně. Tento růst je stálý, pokud mu nebráním. Jde o dílo Ducha Svatého, který sám dobře ví, co je třeba v nás udělat.

Boží království je jako hořčičné zrnko. Při zasetí není skoro vidět, ale když vyroste, přeroste všechny byliny. Boží království v nás roste zpočátku nepozorovaně a pomalu. Pokud Bohu nebudeme bránit, může v nás a skrze nás vykonat velké věci.

Církev je zárodkem Božího království na zemi. Církev je tvořena křesťany. Všichni jsme odpovědni za to, jak Boží království roste v nás i v Církvi. Odevzdejme Ježíšovi své životy, nebraňme Duchu Svatému v nás působit.