Nebuďme pohoršením, ale světlem

6. neděle v mezidobí, cyklus B

Ve druhém čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla (1 Kor 10,32):

„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“

Slovo pohoršení zní v řečtině „proskomma“ a znamená „příčina pádu“. Pohoršit tedy znamená být příčinou pádu, kamenem úrazu. Pohoršením jako bychom kladli bližnímu do cesty nějakou překážku, která by byla příčinou jeho pádu a zranění. Špatné je to zvláště tehdy, když pohoršujeme vědomě.

Katechismus definuje pohoršení jako „postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla“ (KKC 2284).

Katechismus dále uvádí, že pohoršení může být i těžkým hříchem (KKC 2284):

„Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, VĚDOMĚ uvádí druhé do těžkého hříchu.“

Pohoršení jsou závažnější tehdy, když jsou jim vystaveny děti a mladí lidé. Pán Ježíš říká nekompromisně (Mt 18,6):

„Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře.“

Zdrojem pohoršení může být špatný zákon, špatná móda, nemravný tisk a televize, veřejné mínění. Katechismus uvádí závažná slova (KKC 2286):

„Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními.“

Zde patří potratové zákony, zákony o eutanazii a registrovaném partnerství, zákony o výzkumu kmenových buněk z lidských zárodků, atd.

Nyní se vrátíme ke slovům sv. Pavla:

„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“

Tedy i křesťan může být pohoršením – pro svou církev i pro ty, kteří nejsou členy církve. Každý náš hřích může mít neblahé následky. Svými hříchy můžeme přivést k pádu věřící i nevěřící. Vědomě snad o to nikdo neusiluje, ale můžeme pohoršovat i nevědomě. Měli bychom si všichni uvědomit, že zlo, které konáme, se může pro bližního stát pohoršením. Nemůžeme myslet jen na sebe, ale je třeba myslet i na druhé, co je prospěšné k jejich spáse. Opět sv. Pavel (1 Kor 10, 33):

„Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“

Pán Ježíš nám říká (Lk 17,1):

„Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí.“

Je špatné, že přicházejí pohoršení, ale je tragické, že přicházejí i od nás, křesťanů.

Cokoli konáme, má sloužit slávě Boží a užitku bližních. Máme svým životem získávat druhé pro Krista. Hlavně se musíme vyvarovat všeho, čím bychom lidem uzavírali cestu k víře. Svým životem máme bližní přivádět ke Kristu. Pokud druhé pohoršujeme, tak jim vlastně ke Kristu zavíráme dveře.

Nebuďme tedy pro bližní pohoršením, ale světlem, které vede ke Kristu.