Neboj se, malé stádce!

19. neděle v mezidobí, cyklus C

  "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království."
  Pán Ježíš oslovuje své následovníky jako "malé stádce". Jako by sám nepočítal, že se za ním lidé příliš pohrnou.          V protikladu malého stádce stojí "velké bohatství", které Otec dává věrným. Tím je Boží království.
  Do konce 2. světové války byla katolická Církev v naší zemi většinová. Katolíci tvořili velké stádce. Křesťanství bylo životním stylem nebo tradicí a ovlivňovalo život ve společnosti. Většina dětí chodila do náboženství, které bylo na vysvědčení na prvním místě. Potíž byla v tom, že se mnoho křesťanů s Církví jen vezlo. Bylo pohodlné být křesťanem, chovat se jako většina.
  Součástí tohoto velkého stádce bylo i stádce malé, o kterém jsme slyšeli v evangeliu. Malým stádcem jsou skuteční věřící, jejichž vzorem je Abrahám:
  "Protože Abrahám uvěřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde."
  Abrahámovi se zjevil Bůh a nabídl mu smlouvu. Uzná-li Abrahám Hospodina za svého Boha, uvěří-li v pravého Boha, dostane zaslíbenou zem a potomstvo. Abrahám uvěřil, opustil své bohy i svůj domov a šel za Božím hlasem, i když nevěděl, co ho čeká.
  Víra je odpovědí člověka na Boží zjevení.
  "Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme."
  Katechismus definuje víru jako osobní přilnutí člověka k Bohu a jako svobodný souhlas s celou pravdou, kterou Bůh zjevil (KKC 150). Víra se týká rozumu (souhlas s Boží pravdou pro autoritu Boha, který ji zjevil) a vůle (osobní přilnutí člověka k Bohu).  Víra je Božím darem, nadpřirozená ctnost. Bůh nás uschopňuje věřit. Zároveň je víra svobodným lidským úkonem, člověk musí říci své "ano".
  Tuto víru měl Abrahám, tuto víru má i Kristovo malé stádce.
  Členové malého stádce poznali hodnotu království, které jim chce dát nebeský Otec. Poznali bohatství království, jímž je sám Bůh a život s ním. Poznali bohatství života  s Bohem, které začíná už zde na zemi, a plně se rozvine na věčnosti. A protože poznali bohatství Boha a jeho království, jsou pro ně schopni mnohé obětovat. Bůh a jeho království jsou         pro ně největší bohatství. Proto zůstávají Bohu věrní, i když to něco stojí,
  Ještě po konci 2. světové války byla církev velkým stádcem, ale s nástupem komunismu se stádce zmenšovalo. Být věřící se již nevyplatilo. Hrozila ztráta zaměstnání, zastavení kariéry, dětem hrozilo, že se nedostanou na střední a vysokou školu. Většina Kristovo stádce opustila. Bůh pro ně nebyl největším bohatstvím. A nakonec mnozí zjistili, že se mohou ve světě mít dobře i bez Boha. Třeba tím, že budou ignorovat Desatero.
   Malé stádce však zůstalo Bohu věrné až dodnes. A zůstane dál.
  Mnozí křesťané se nenechali zastrašit a zůstali Bohu věrní, i když mnoho ztratili. Bůh a jeho království bylo pro ně největším bohatstvím. Ti chodí i dnes do kostela a žijí s Bohem. Oni i jejich děti a vnuci.
 Je možné, že nás bude ještě méně než dnes. Ale "malé stádce" bude pořád.
  Cestou jak zůstat Bohu věrným, je poznat a pochopit bohatství Boha a jeho království. Poznat velikost daru víry a snažit se v ní stále růst. Rozumem souhlasit s Bohem zjevenými pravdami a srdcem přilnout k Bohu. Bez víry se nelze líbit Bohu a nelze dosáhnout spásy duše. Víra v Ježíše Krista je nezbytná k dosažení spásy (KKC 161):    
  "Nikdo bez ní nemůže být ospravedlněn a nikdo nedosáhne večného života, jestliže v ní nevytrvá až do konce."