Láska je silnější než hřích

2. neděle velikonoční, cyklus C

  "Lidstvo nenalezne pokoje, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství", řekl Ježíš Faustině Kowalské.             Za zvláštní zdroj milostí Spasitel určil dnešní neděli - neděli Božího milosrdenství:
  "Duše, která (v tomto dni) přistoupí ke zpovědi a svatému přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů."
  Modlili jsme se novénu k Božímu milosrdenství, zde je příslib:
  "Skrze tuto novénu k Milosrdenství obdařím duše všemi milostmi."
  Často se modlíme Korunku k Božímu milosrdenství, neboť Pán Ježíš slibuje:
 "Kdokoliv se ji bude modlit, dosáhne v hodině smrti velkého milosrdenství."
  V Korunce se sjednocujeme s Kristovou obětí na kříži a spojujeme se s obětmi mší svatých na celém světě. Odvoláváme se na lásku věčného Otce, "který vydal Syna, aby vykoupil služebníka" (viz Exultet). Ano, právě v Kristově velikonočním tajemství vidíme nějvyšší projev Božího milosrdenství. Velikonoční tajemství je tajemstvím Božího milosrdenství.
  V dnešním evangeliu Pán Ježíš uděluje apoštolům moc udělovat svátost smíření - svátost na odpuštění hříchů, které věřící spáchal po svatém křtu. Svátost smíření je svátosti Božího milosrdenství, setkáním marnotratného syna či dcery      s věčným Otcem, který je tak marnotratný ve své lásce a milosrdenství.
  Papež Jan Pavel II., v encyklice "Dives in misericordia" (O Božím milosrdenství) hlásá toto Boží milosrdenství. Ukazuje, že i Pán Ježíš bral za jedno z hlavních témat svého kázání hlásání Boha, který je milosrdný Otec (podobenství               o marnotratném synu, ztracené ovci, milosrdném Samaritánovi, o Posledním soudu). V horském kázání uvádí jako jedno z blahoslavenství (Mt 5,7):
  "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství" .
  My, křesťané, nejsme často tohoto milosrdenství schopni. Člověka, který upadl     do hříchu, obcházíme jako farizeové, nebo ho svým myšleným či vyřčeným odsudkem ještě více přišlápneme k zemi. Křesťané nechápou Boží milosrdenství, a proto ho nejsou schopni ani šířit. Ježíš byl jiný než my. Nebál se "pošpinit" lidským hříchem a vzít ho na sebe (2 Kor 5, 21):
  "S tím, který byl úplně bez hříchu, jednal Bůh kvůli nám jako s největším hříšníkem" .
 Ježíš, kterému nebylo na kříži dopřáno lidského milosrdenství, ve svém zmrtvýchvstání zjevil lidem Boží milosrdenství      v odpuštění hříchů. Vzkříšený Kristus je konečné  znamení Božího milosrdenství.
  Papež Jan Pavel II. v encyklice dále píše:
 "Ježíš Kristus učil, že člověk nejenom přijímá a zakouší Boží milosrdenství, nýbrž káže ´být milosrdný´ i vůči jiným."
  "Člověk má přístup k milosrdné lásce Boží, pokud se sám nechá změnit tímto duchem lásky k bližnímu."
 "Nejméně pak může milosrdná láska chybět mezi těmi, kdo jsou si nejbližší: manželé, rodiče a děti, přátelé."
 "Svět lidí se může stát lidštějším jen tehdy, vneseme-li do mnohotvárných vzájemných vztahů prvek odpuštění, prvek pro evangelium tak podstatný. Odpuštění svědčí, že je ve světě láska silnější než hřích. Toto odpuštění je hlavní podmínkou pro smír nejenom ve vztahu mezi Bohem a člověkem, nýbrž i ve vzájemných vztazích mezi lidmi."
  Věřme v Boží milosrdenství. Chceme-li ho od Boha přijímat, jsme povinni ho také prokazovat druhým lidem. Kéž bychom se dokázali jako Ježíš sklonit nad každou lidskou ubohostí. Kéž by naše milosrdenství druhé neponižovalo, ale oceňovalo a vracelo je do náruče Božího milosrdenství.