Když se modlíte, říkejte: Tatínku...

17. neděle v mezidobí, cyklus C

Společným tématem dnešních čtení je modlitba.

V prvním čtení se Abrahám přimlouvá za hříšná města Sodomu a Gomoru:

„Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem?“

Abrahám pak s Bohem smlouvá. Nakonec usmlouvá z padesáti spravedlivých na deset. Hospodin řekl:

„Nezahubím (město) kvůli deseti.“

Tady poznáváme dvě důležité věci. Jaký význam mají v městě nebo obci věřící lidé, kteří se snaží žit podle Boží vůle a svou přímluvou vyprošují městu nebo obci Boží milosrdenství. Je správné modlit se za obrácení lidí ve světě, ale měli bychom se především modlit za lidi, se kterými žijeme v jedné obci.

Druhá věc – Bůh by ušetřil město kvůli deseti spravedlivým. Křesťan, který usiluje o svatost života, to nedělá jen pro spásu své vlastní duše, ale dělá to i pro ostatní. Deset spravedlivých může odvrátit spravedlivý Boží trest.

V evangeliu prosí učedníci Pána Ježíše, aby je naučil modlit. Pán Ježíš je učí modlitbě „Otče náš“, která je všem křesťanům tak drahá.

To podstatné je v modlitbě, kterou nás Pán naučil, uvedeno hned na počátku:

„Když se modlíte, říkejte: Otče ...“

Už ve Starém zákoně se vyskytuje označení Boha „Otec“. Bůh je Otcem Izraele, celého národa. Židé se však neodvažovali Boha v modlitbě oslovit jako Pán Ježíš. Pán Ježíš říká Bohu „ABBA“ (v aramejštině „táto, tatínku“). To lze pochopit. Pán Ježíš je skutečný Boží Syn, zrozený z Otce přede všemi věky, má právo říkat První Božské Osobě „tatínku“.

Ale Pán Ježíš nás vybízí, abychom i my, kteří jsme se stali adoptivními Božími dětmi, říkali Bohu „ABBA“ - tatínku. A to je velká milost.

Nejenže můžeme svému Bohu říkat „tatínku“, ale můžeme s ním mít jedinečný, osobní vztah. Vztah milujícího dítěte k milujícímu Otci.

To bychom měli zvážit, když se začínáme modlit tuto modlitbu. Pak už to nebude odříkaná básnička, splněná povinnost, ale bude to setkání Božího dítěte s milujícím nebeským Otcem.

V modlitbě Otče náš si můžeme všimnout další důležité věci. Modlíme se v ní v množném čísle. Neříkáme:

„Chléb náš vezdejší dej mi dnes. A odpusť mi moje viny.“

Ale modlíme se:

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny.“

Svou víru nemáme prožívat na „vlastním písečku“, nemáme si vytvořit svůj duchovní svět, kde kromě Boha nikdo nesmí. Pán Ježíš chce, abychom prožívali svou víru společně v Církvi. Proto spojuje lásku k Bohu s láskou k druhým lidem.

Na cestě do nebe máme jít společně, být si oporou, modlit se za sebe, za celou farnost, za věřící i nevěřící. Jsme všichni děti nebeského Tatínka, kterému záleží na spáse každého člověka. Do nebe jdeme společně, do pekla jde každý sám.

Děkujme Bohu za to, že můžeme k Němu mít intimní vztah jako dítě k Otci. Děkujme také za společenství Církve. Bůh je náš Otec, Církev je naše Matka.