Když Bůh zavolá, třeba jít

25. neděle v mezidobí, cyklus A

  Boží dobrota je pro nás nepochopitelná. Ta se projevuje zejména ve vztahu k hříšníkovi. Neexistuje hřích, který by Bůh nechtěl odpustit, pokud člověk ho vyzná, lituje a chce se ho ve svém životě varovat. Boží milosrdenství je nezměrné (Iz 55,9):
  "O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho."
  V evangeliu jsme slyšeli podobenství o dělnících na vinici. Středem podobenství nejsou dělnící, ale dobrý hospodář, který je stejně štědrý k těm prvním i posledním.
  Jde o podobenství o Božím království. Do Božího království, jehož zárodkem je Církev a naplněním nebeská sláva, mají přístup všichni, kdo přijmou povolání do něho vstoupit. Židé byli do Božího království povoláni jako první. Ale jejich lpění na skutcích Zákona, názoru, že si toto království zaslouží svými skutky, je vedlo k tomu, že se přestali dívat na Boží dobra jako dar. Většina se sama vyloučila z účasti na Božím království. Pohané přijali pozvání do Božího království jako Boží dar, nezasloužený dar milosrdného Boha. Tak se první stali posledními a poslední prvními.
  Ale i v Církvi máme křesťany, kteří pracují na Boží vinici od malička. Také jsou zde ti, kteří uvěřili až v dospělosti nebo dokonce ve stáří. Všichni vytváříme jednu Církev. Ježíš chce spasit každého člověka. Není podstatné, zda příjme pozvání do Božího království ráno, v poledne nebo až večer. Podstatné je, že ho příjme.
  Bůh chce všem dát denár - nebeskou slávu. Těm, kteří věří od malička, i těm, kteří uvěří až později. První nemají závidět posledním.
  Je tragédii, když si křesťan myslí, že má u Boha nějaký nárok. Nárok na odměnu za své dobré skutky, které od dětství pro Boha konal. U Boha nemáme na nic nárok, vše je nezasloužený Boží dar, milost. Modlitba, půst a skutky milosrdenství jsou prostředky na cestě do nebe, ale nedávají nám nárok na nebe. Jako nemáme nárok na odpuštění hříchů, nemáme nárok na nebe. Vše je dílem Božího milosrdenství.
  Ať je pro nás odstrašujícím příkladem starší syn z podobenství o marnotratném synu. Starší syn nedokázal přijmout návrat ztraceného mladšího syna. Záviděl, že mu otec vrátil synovskou důstojnost a přijal ho zpět do svého domu. Starší syn řekl svému otci (Lk 15, 29):
  "Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli."
  Já jsem měl nárok na to vykrmené tele, ne můj marnotratný bratr. Já, který ti od malička sloužím, mám větší nárok     na nebe než ten, který byl přijat do Církve později. Nemáme na nic nárok. Vše je dílem Boží dobroty a milosrdenství.
  Na druhé straně musí ten, kdo nečinně stojí na trhu, hned Pánovo pozvání na vinici přijmout. Když Pán volá, je třeba jít. Nelze si říci: počkám až na večer, pak půjdu. Budu pracovat jen hodinu, ale stejně dostanu to, co ti, kteří se na vinici dřou od rána.
  Když mě Bůh volá k obrácení, nelze to odkládat na později - na důchod, na konec života. Jednak nikdo neví, zda se důchodu dožije, jednak může jít o hříchy proti Duchu Svatému. Těmito hříchy jsou: opovážlivě spoléhat na Boží milosrdenství a odkládat až do smrti pokání a obrácení.
  Boží dobrota je člověku nepochopitelná. Bůh zápasí o každou lidskou duši. Volá do Církve lidi v dětství, dospělosti i ve stáří. Když však Bůh volá, je třeba hned poslechnout a jít.