Kdo se klaní Bohu, je plně člověkem.

Slavnost Zjevení Páně  2015

  Na Nový rok jsme slyšeli o pastýřích, kteří spěchali uvidět narozeného Spasitele. Dnes se Mesiáš zjevil pohanům. Tři mudrci, kteří se narozenému Králi klaněli, jsou zástupci pohanů.
  Klanění pastýřů přijímáme lehce. Byli to chudí a nevzdělaní lidé. Ale mudrci byli lidé velmi vzdělaní, podle darů i bohatí. I oni se klaní betlémskému dítěti:
  "Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marii, padli na zem a klaněli se mu."
  Kardinál Suenens v knize Žít křesťansky napsal:
  "Vánoce jsou v prvé řadě slavností klanění."
  Co je klanění, se můžeme dočíst v našem katechismu (KKC 2096):
  "Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele."
  A dále tam čteme (KKC 2097):
  "Klanět se Bohu, to znamená v úctě a naprosté podřizenosti uznat ´nicotnost tvora´, který existuje pouze skrze Boha."
  Klaněním na jedné straně uznávám Boží velikost a nekonečnost, na druhé straně uznávám svou nicotu a naprostou závislost na Bohu. Prožitek Boží velikosti je doprovázen prožitkem lidské ubohosti. Krásný příklad máme při zázračném rybolovu (Lk 5,8):
  "Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: ´Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný."
  Vtělení Božího Syna by mělo pro nás být výzvou ke klanění. Měli bychom pokleknout před tajemstvím Boží lásky. Bůh se pro nás hříšníky stal člověkem. My, kteří svými hříchy lásku Boží neustále urážíme, jsme Bohu stáli za to, že na sebe vzal smrtelné lidské tělo, aby se mohl stát obětí za naše hříchy.
  Petr padl na kolena, když byl svědkem zázračného rybolovu. Jak bychom neměli padnout na kolena my, před zázrakem Vtělení. Bůh se stal člověkem. Nesmírně se pokořil, protože jeho láska nemá žádné hranice. Boží láska by nás měla šokovat.
  Kardinál Suenens dále píše:
  "Že nás Bůh miluje, to chápeme. Ale že nás miloval tak velice, až k jesličkám, to nás ohromuje. Láska, která překonává takové překážky, to už není láska z tohoto světa. Před ní je možný jen jeden důstojný postoj: postoj Marie a Josefa, postoj pastýřů, postoj králů, křesťanských národů všech dob - klanění."
   Klanění je nejen projevem povinné úcty Bohu a uznání naší ubohosti. V katechismu pro mládež Youcat se nalézá zajímavá věta (353):
  "Klanět se Bohu však slouží především člověku, protože ho osvobozuje z otročení mocnostem tohoto světa." 
   A v katechismu naší Církve můžeme číst (KKC 2097):
  "Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa."
  Pokud se člověk neklaní svému Bohu, místo Stvořitele zaujímá někdo nebo něco jiného - člověk, hřích, modly tohoto světa. Člověk, který se neklaní Bohu se stává otrokem mocností tohoto světa. Tím pošlapává svou důstojnost, důstojnost člověka stvořeného k obrazu Božímu.
  Pokud se člověk s úctou klaní svému Bohu, a tím uznává jeho velikost a svou ubohost, pak je plně člověkem, plně prožívá svou lidskou důstojnost.
 Pokud klaněním upřímně vyznáváme svou závislost na Bohu, stáváme se nezávislými na stvoření, které nás může od Boha vzdalovat.
  Naposledy promluví kardinál Suenens:
  "Klanění je začátek každé opravdové modlitby."