K čí slávě sloužíme?
32. neděle v mezidobí, cyklus B
Dnešní evangelium začíná slovy Ježíše Krista:
"Varujte se učitelů Zákona!"
Učitelé Zákona, kteří patřili zejména k farizeům, byli pro obyčejné židy vzory náboženského života. Znali důkladně Písmo svaté a dodržovali ho v největší míře. Dělali mnohé věci navíc - více se modlili, postili, dávali desátky i z toho, z čeho nemuseli. Po vnější stránce se jim nedalo nic vytknout. Učedníci se mají varovat jejich vnitřního postoje.
Není až tak důležité, kolik toho člověk pro Boha dělá, ale spíše s jakým úmyslem a s jakou láskou. Mnohým farizeům už nešlo o větší slávu Boží, ale o jejich vlastní slávu. Lidé je měli za dokonalé. Oni tomu sami uvěřili. Hřešili duchovní pýchou.
I Kristovi učedníci jsou v nebezpečí tohoto sebeklamu a duchovní pýchy. Jakmile se křesťan, který se více než ostatní modlí, postí nebo angažuje pro Církev, začne na ty ostatní dívat skrze prsty, je zle. Je třeba pečlivě zkoumat, s jakým úmyslem konáme svou službu Bohu a lidem. Jak napsal sv. Pavel (1 Kor 4,5):
"Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu."
Naše služba Bohu a lidem musí mít správný a čistý úmysl. Máme vše dělat k větší cti a slávě Boží, nikoliv své. Dobro konané se špatným úmyslem si nezaslouží od Boha chválu.
Hlavním a nejhlubším důvodem našeho konání má být láska. Bez ní je všechno k ničemu - i naše modlení, posty a dobré skutky. Sv. Pavel to krásně vystihl v 1 Kor 13,1-3:
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje."
Je třeba zkoumat naše úmysly, proč to či ono děláme. Ke slávě Boží nebo k vlastní slávě? A také je třeba zkoumat, zdali to konáme z lásky. Pak naše dobré skutky mají hodnotu a zasloužíme si od Boha chválu.
K ilustraci dnešní úvahy máme příběh o chudé vdově. Do chrámové pokladnice dávali boháči mnoho peněz, za které se dalo pro chrám mnohé udělat. Chudá vdova dala dvě drobné mince, pro chrám žádný přínos.
A přesto ji Ježíš chválí:
"Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."
Boháči dali z nadbytku, vůbec to nepocítili. Chudá vdova dala Bohu vše, můžeme říci, že dala Bohu celý svůj život. U Boha měl větší cenu dar vdovy než boháčů.
Náš život má být službou Bohu a lidem. K čí slávě sloužíme? Jaké jsou úmysly našich dobrých skutků? A s jakou láskou všechno konáme?
Na to si musí odpovědět každý sám.