Ježíš není jen vánoční host
2. neděle adventní, cyklus C
Hlavní postavou evangelia dnešní neděle je Jan Křtitel, předchůdce Páně. Jan Křtitel žil jako poustevník u řeky Jordánu. Připravoval se na své poslání, očekával Boží pokyn. A skutečně:
„Stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu ...“
Od této chvíle Jan hlásá blízkost Božího království a Mesiáše. Jan je hlasem Slova, které se stalo tělem. Má připravit cestu Pánu Ježíši.
Doba adventní je dobou radostného očekávání příchodu Ježíše Krista. I my se máme na Kristův příchod připravit, i nás Jan Křtitel vyzývá k pokání, ke změně života. Dobu adventní nemůžeme prožít jen ve shonu, sháněním dárků, generálním úklidem, pečením vánočního cukroví. Doba adventní je dobou vnitřního ztišení, dobou zamýšlení nad svým vztahem k Bohu a k lidem. Je to doba, kdybychom se měli více modlit, číst Písmo svaté, více navštěvovat s dětmi mše svaté. Avšak pokání a adventní příprava jsou jen prostředkem k cíli.
Cílem adventu není něco si odřeknout, více se modlit, v něčem se napravit – to jsou jen prostředky. Cílem adventu je příchod Ježíše Krista. Příchod Ježíše do našeho srdce, do našeho života. Jestliže Ježíš nepřijde o Vánocích do našeho srdce, do našeho života, promarnili jsme další advent.
Představme si, že nás má o Vánocích navštívit vzácná návštěva. A to z daleka. O Vánocích napadne hodně sněhu, takže musíme vzácnému hostu připravit cestu k našemu domu. Zařídíme odklizení sněhu na obecní cestě a sami prohrneme cestu ke dveřím svého domu. Posypeme chodník popelem, aby nebyl kluzký. Představme si, že bychom takto vše připravili, a pak se doma zamkli, vypnuli zvonek a návštěvu nevpustili. Řeknete: to je hloupý příběh.
Ale podobně je to u křesťanů, kteří se o adventu připravují na příchod Pána Ježíše. Něco si odřeknou, více se modlí, pracují na sobě, zajdou si ke zpovědi, ale Ježíše nechají stát přede dveřmi svých srdcí.
V knize Zjevení (Zj 3, 20) Pán Ježíš říká:
„Hle stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst – já u něho a on u mě.“
O Vánocích bude Ježíš stát u dveří našeho srdce, bude nás volat, bude na nás klepat, bude chtít vejít do našeho srdce. Aby mohl vejít, musíme jeho volání a klepání slyšet. Proto máme dobu adventní, abychom se vnitřně ztišili, a tak zaslechli Ježíšovo volání. Pokud se necháme zahlušit stresem, starostmi o dárečky a úklid domu, může se stát, že Ježíšův hlas přeslechneme.
A druhou podmínkou je otevřít Ježíšovi dveře. Dveře našeho srdce jdou otevřít jen zevnitř. Ježíš nevejde do domu našeho srdce, pokud mu dveře sami neotevřeme.
Je velmi těžké otevřít Ježíšovi srdce! Pán Ježíš je zvláštní host. Nestačí mu vidět pouze předsíň nebo obývák. Ježíš chce vidět všechno a všude chce vejít, včetně kuchyně, komory, půdy a sklepa. A tam máme nepořádek.
Kde přichází Ježíš, tam přichází světlo ozařující temnotu. Ve svém srdci, někde v suterénu, schováváme své tajné hříchy, slabosti. Ježíš nám to vše ukazuje. Také nás nutí k tomu, abychom si v sobě udělali pořádek.
Ježíš, host našeho srdce, chce v nás udělat pořádek. Kdo vpustí Ježíše do svého srdce, musí počítat s tím, že Ježíš zatřese celým jeho životem.
A to je to pokání, změna života.
A další věc, v čem je Ježíš jako host zvláštní, je to, že chce v naších srdcích zůstat natrvalo. Nechce být pouze vánočním hostem, ale chce být domácím. Dokonce domácím pánem, který nám bude mluvit do života.
Nyní chápeme, proč se mnoho křesťanů bojí vpustit Ježíše do svého srdce a do svého života.
„Hle stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst – já u něho a on u mě.“