Děkovat je slušnost

28. neděle v mezidobí, cyklus C

Pohanský velitel vojska Náman přichází do Izraele, aby byl uzdraven z malomocenství. Malomocenství byla ve starověku smrtelná nemoc. Uzdravení z této nemoci se považovalo za zázrak. Malomocný byl vyřazen ze společnosti a nemohl se s ostaními věřícími účastnit bohoslužeb.

Prorok Elizeus Námanovi oznamuje, že bude Hospodinem uzdraven z nemoci, když se sedmkrát ponoří do Jordánu. Námanovi se to zdá dětinské. Byl by schopný pro své uzdravení vykonat něco obtížného. Očekával, že se nad ním prorok bude modlit a vzývat svého Boha. A zatím se má jen vykoupat v řece. Na prosbu služebníků vykoná Boží příkaz a je uzdraven. Vyznává Boha Izraele za pravého Boha, kterému jedinému bude přinášet oběti. S uzdravením tělesným došel také k uzdravení duchovnímu.

V evangeliu prosí o uzdravení z malomocenství deset mužů, devět Židů a jeden Samaritán. Samaritáni byli pro Židy polopohani, kterými pohrdali.

Pán Ježíš se nad nemocnými nemodlí, ale posílá je ke kněžím:

"Jděte a ukažte se kněžím."

Malomocný, který se uzdravil ze své nemoci, byl povinen ukázat se knězi, který jeho uzdravení potvrdil. Pán Ježíš chtěl vyzkoušet víru nemocných. Nemocní s poslušností víry odcházejí ke kněžím. Všichni jsou uzdraveni. Avšak jen Samaritán se vrací k Ježíšovi. Nejen mu děkuje, ale projevuje mu božskou úctu, když se mu sklání tváří až k zemi. Také on je uzdraven nejen tělesně, ale i duchovně. Stává se Ježíšovým učedníkem a účastníkem Božího království. On Samaritán – polopohan.

Ostatních devět Židů bralo své uzdravení jako samozřejmost. Asi věřili, že je Ježíš Mesiáš, že v něm působí božská moc. Věděli, že Mesiáš má přinést uzdravení. Dostali tedy od něho, co měli dostat, na co měli jako příslušníci vyvoleného národa vlastně nárok.

To už nám připomíná evangelium o služebníkovi z minulé neděle. Bůh nám není ničím povinován. Vše je od něho nezasloužený dar.

Neměli bychom jako těch devět Židů chápat Boží dary jako něco, co nám Bůh musí dát, když v Něho přece věříme. Neměli bychom brát dary od Boha jako samozřejmost. Pokud to tak bereme, tak nejsme schopni Bohu za jeho dary děkovat.

Bůh není naším služebníkem, který musí vyhovět naším přáním. Ale my jsme ti, kteří máme Bohu sloužit s vědomím, že vše dobré od Boha je nezaslouženým darem. Pak budeme Bohu za vše děkovat.

Třeba za to, že se ráno probudíme, že jsme zdraví, máme jídlo, oblečení a střechu nad hlavou, že se u nás neválčí, že nemusíme utíkat ze svých domovů, abychom zachránili holé životy.

Zkusme se dnes zamyslet, za co všechno bychom měli Bohu děkovat, a za co skutečně děkujeme.