Cesta k duchovní zralosti

21. neděle v mezidobí, cyklus C

  V listě Židům jsme slyšeli, že nás Bůh vychovává. Pokud je třeba, i kárá. Svatým křtem jsme se stali dětmi Božími, Bůh Otec nás adoptoval - přijal za vlastní. Chce nás všechny dovést do nebeského domova. Proto nás vede a vychovává. Ukazuje nám, v čem se máme změnit, co máme opustit.
  Je-li třeba i trestá. Zvláště tehdy, když je ohrožen náš život - život věčný.  Tento trest má výchovný účinek a je projevem Božího zájmu o nás. Bůh nás nechce ztratit. Nechce ztratit ani jednoho syna nebo dceru. Proto bychom neměli Boží výchovou pohrdat nebo nad ní zoufat.
  Často se chováme jako duchovní puberťáci. Vzdorujeme Bohu, reptáme, myslíme si, že nás Bůh omezuje, že nám zakazuje, co se nám líbí, že bychom svůj život prožili lépe, kdyby nám Bůh do něho nemluvil.
  Měli bychom z této duchovní puberty vyjít, stát se duchovně zralými. Stát se těmi, kdo ví, že Bůh dělá vše pro naše dobro, zvláště pro dobro věčné. Boží příkazy mají z nás učinit svobodného člověka, člověka, který si sám sebe váží, který je šťastný, který je schopný mít rád Boha, sebe i jiné lidi.
  Bohu nejsme lhostejní, má nás za vlastní, a proto nás vychovává, i když se nám to často nelíbí:
  "Bůh se k nám chová jako k synům; neboť kterého syna vlastní otec nekárá?"
  Milující otec se o své dítě stará. Není mu jedno, co z jeho dítěte bude. Chrání ho před zlem a vede k dobrému.         Pro dobro dítěte je někdy nucen sáhnout i na rákosku. Nechce mít z dítěte sobce nebo kriminálníka.
  I Bůh je náš Otec. Bohu není lhostejné, co z nás bude. Není mu lhostejné, že tolik lidí, i pokřtěných, jde cestou zatracení. Vychovává nás pro věčnost, abychom byli duchovně zralí a mohli jednou do nebe. Tato Boží výchova je náročná. Boží požadavky na křesťana jsou velké. Sám Ježíš v evangeliu odpovídá na otázku, zda bude málo spasených, těmito slovy:
 "Snažte se vejít těsnou branou".
  Do nebe je těsná brána. Musíme zde na zemi mnoho odložit, opustit, hodně na sobě pracovat, abychom byli zralí vejít do nebe.
  Tato Boží výchova, pokud se jí podvolíme, může zpočátku přinášet zármutek, ale později vydává příjemné ovoce spravedlnosti - ovoce svatosti. Jako děti v dospělosti jsou vděčné svým otcům za dobrou výchovu, že jsou z nich slušní a čestní lidé, tak budeme jednou vděčni za výchovu nebeskému Otci.
   Nejpozději po smrti poznáme, že Bůh chtěl pro nás jen to nejlepší. Bylo by hrozné slyšet slova nebeského Otce:
  "Neznám vás."
  "Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!"
  Podvolme se všichni výchově nebeského Otce. Berme Boha vážně, berme vážně svou víru, smažme se upřímně žít podle Božího slova, podle Božích i církevních přikázání, i když je to někdy těžké a vyžaduje to oběť a odříkání.
  Vždyť snad všichni chceme k Bohu do nebe. Avšak do nebe se vchází těsnou branou.