Bůh se o nás stará

  Ježíšova výzva k bezstarostnosti není výzvou k nicnedělání.

  Bylo by nepochopením evangelia, kdyby otec rodiny ráno nevstal do práce, nebo kdyby se student přestal učit k maturitě s tím, že se Bůh postará.

  Máme se zbavovat starostí o zítřek, které jsou projevem naší nedůvěry v Boží prozřetelnost. Máme se dívat do budoucnosti s důvěrou, že Bůh ví o všem, co potřebujeme k životu, a že se o nás postará.

  Starostí nemůžeme prodloužit svůj život. Nemáme moc nad budoucností, můžeme žít jen přítomnost. V přítomném okamžiku se rozhodovat pro dobro.

  Strach z budoucnosti nás ochromuje pro přítomnost. Bere nám sílu k životu. Máme důvěřovat Bohu, že nás má rád, že se o nás stará. Boží láska předčí lásku mateřskou:

  "Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není ji líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!"

Proto nemáme prožívat svůj život ve strachu z budoucnosti, ale máme s důvěrou v Boha prožívat přítomnost. Máme děkovat Bohu, jak se o nás stará.

  Tím, že se osvobodíme od zbytečných starostí, stáváme se svobodnými pro to podstatné:

  "Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno."

  Starostí křesťana není v prvé řadě zajištění obživy a oblečení. O to se starají i pohané. Starostí křesťana je především Boží království, které se má uskutečnit v jeho srdci i ve světě. Naší první starostí má být to, aby Bůh vládl v našem srdci, abychom byli spravedliví, tedy svatí. Abychom se podřizovali Boží vůli.

  Naší největší starostí má tedy být to, abychom rostli ve svatosti, abychom svým životem dělali radost Bohu i lidem.

  Dnešní evangelium plně žil svatý František. Dokázal se všeho zříci, neboť plně důvěřoval Boží prozřetelnosti. Tato radostná důvěra v Boha ho přivedla ke svatosti, které smrtelník (mimo Pannu Marii) těžko dosáhne. Osvobodil své srdce od pozemských starostí, aby byl svobodný pro Boha a jeho království.

  A co je důležité: Svým příkladem strhl mnoho ostatních.

  Svým úsilím o svatost probudil mnoho lidských srdcí k radikálnímu následování Krista.

  K duchovnímu probuzení Evropy nebylo třeba koncilů, synod, pastoračních plánů a aktivit, ale stačil život jednoho mladého muže, který bral evangelium skutečně vážně. Zřekl se všech starostí s důvěrou, že se Bůh postará. A Bůh se o něho postaral. Evangelium je pravdivé.

  Naším papežem je František. Není i to znamením doby? Není i to výzvou k návratu k životu podle evangelia, podle vzoru svatého Františka i dalších svatých?

  Bylo by dobré si dnešní evangelium vzít jako modlitbu a často ho předčítat, abychom nezapomínali, kam máme zaměřit svou starost, abychom byli svobodní v Kristu.