Bůh nechce smrt hříšníka
4. neděle postní, cyklus B
Slova Bůh a člověk bychom mohli nahradit slovy milosrdenství a hřích. Texty Písma svatého obsahují mnoho veršů, které na jedné straně vykreslují Boží lásku, a na druhé straně hříšnost lidského pokolení. O Božím milosrdenství jsme slyšeli i dnes. Svatý Pavel píše v listě Efesanům (Ef 2,4):
„Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou.“
Pán Ježíš řekl Nikodémovi (Jan 3.16):
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Bůh miluje člověka, i když ho člověk uráží svými hříchy. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh chce zachránit každého člověka a všechno pro to dělá. Sám ho volá ke změně života skrze svědomí, dává mu vnuknutí, oslovuje ho svým slovem, dále lidmi a životními okolnostmi. Bůh nás chce mít všechny v nebi a dělá pro nás všechno, abychom věčného života jednou dosáhli. Vždyť proto nám dal svého jednorozeného Syna.
Tato Boží snaha však vyžaduje odpověď člověka. Svatý Augustin o tom napsal:
„Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“
O tom, že jsme na světě, rozhodl Bůh s našimi rodiči. Ale o vlastní spáse se musíme rozhodnout sami. Odpovědí člověka na nabídku spásy je obrácení. Jak uvádí katechismus (KKC 1848):
„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil.“
Bůh svým Slovem a Duchem Svatým osvěcuje nitro člověka. Pod tímto „Božím rentgenem“ člověk vidí na své duši to, co na ní nemá být – hřích. Katechismus o tom také píše (KKC 1848):
„Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.“
Bůh ukazuje člověku jeho hřích a dává mu milost nápravy. Bůh pro své milosrdenství chce hříšníkovi odpustit. Hříšník musí poznaný hřích uznat, vyznat, litovat a toužit změnit svůj život. Přidáme-li k tomu pokání, máme všechny části svátosti smíření.
Existuje i možnost, že člověk nechce o svých hříších slyšet. Neposlouchá své svědomí, snaží se ho umlčet světskou zábavou, alkoholem nebo jinými drogami.
Kde není lítosti, není možné odpuštění. Zatvrzelost přivolává Boží trest, který je také velkým projevem Božího milosrdenství. To prožil izraelský národ, jak jsme to slyšeli v prvním čtení.
Izrael neustále hřešil vůči svému Bohu. Proroky, kteří měli lid uvést na správnou cestu, neposlouchal a vraždil. Až se kalich naplnil (2 Kron 36,16):
„Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.“
Chrám a Jeruzalém byl zničen, lid odveden do babylónského zajetí. Lid ztrácí místo Boží přítomnosti i zaslíbenou zem. To byla národní a náboženská katastrofa. Takto chtěl Bůh vést Izrael, aby uznal svou nevěrnost a konal pokání.
Odevzdejme se proto Božímu milosrdenství, abychom mohli zakusit Boží lásku a přijmout odpuštění.