Bratrské napomenutí

23. neděle v mezidobí, cyklus A

 Dnešní Boží slovo nám předkládá pravidla života v Církvi. V 1. čtení jsme vybízeni, abychom měli starost o své bratry a sestry v Kristu. Máme cítit odpovědnost jeden za druhého. Máme umět s láskou domluvit tomu, kdo se dostal na scestí. Kolika ztroskotání kněží i laiků by se dalo zabránit, kdyby byli tito křesťané včas napomenuti. Máme se varovat postoje Kaina, kterého se Bůh zeptal, kde je jeho bratr Ábel. Kain Bohu řekl:
  "Jsem snad strážcem svého bratra?"
  Lhostejnost ke špatnému chování křesťanů, mlčení na nepravém místě, je zlo. Bůh ústy Ezechiela říká - bezbožník zemře pro svou nepravost, "ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky."
  Bratrské napomínání mělo už v židovství velkou tradici. Židé věděli, že každý přestupek má negativní důsledky pro celé společenství věřících. Proto jedná nezodpovědně i ten, kdo mlčí k přestupku, ke hříchu, svého bratra nebo sestry. Cílem bratrského napomínání není odsouzení, ale zpětné získání bratra a obnova Božího řádu. Nikdo by neměl napomínat druhého v hněvu. Jak je psáno v jednom pravidlu kumránské obce:
  "Každý má svého bližního napomínat v pravdě a pokoře a ve vlídné lásce mezi sebou."
  O bratrském napomínání hovoří i dnešní evangelium:
  "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal."
  Na prvním místě je osobní domluva mezi čtyřma očima. My máme spíše sklon mluvit s jinými, jak nám ten člověk ublížil, ale nechceme zajít za viníkem a domluvit mu.
  Napomenutí nemá být v hněvu, ale v pravdě, pokoře a lásce. Cílem napomenutí není potupit viníka, ale získat ho. Smířit se sním, urovnat narušené vztahy. Když toto napomenutí mezi čtyřma očima nepomůže, přichází napomenutí dalších bratří a sester:
  "Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva."
  Napomenutí od více lidí má větší váhu. A když ani to nepomůže, přichází na řadu třetí řešení:
  "Pověz to církvi."
  V Církvi existuje úřad, která má právo soudit o dobrém či zlém v Božím lidu. Církevní tresty jsou posledním výchovným prostředkem, který má zajistit nápravu viníka. Pokud ani tento krajní prostředek nepomáhá, pak podle slov Písma:
  "Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník."
  Na konci evangelia máme další důležitý prostředek, který může přivést ke změně i zatvrzelého hříšníka - modlitbu, společnou modlitbu za obrácení hříšníka:
  "Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoliv věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce."
  I hříšník vyloučený církevním trestem ze společenství Církve nemusí být ztracený.
 Všichni jsme před Bohem odpovědní jeden za druhého. Nebojme se bratrského napomínání těch, kteří sešli ze správné cesty.
  Ovšem s pokorou a láskou, s cílem ne potupit, ale napravit viníka. Snažme také postupovat podle dnešního evangelia:
1. napomenutí mezi čtyřma očima
2. napomenutí od více bratří a sester
3. napomenutí církve