Boží trpělivost

3. neděle postní, cyklus C

Mojžíš patřil k židovskému národu. Byl vychováván ve faraonově paláci. Později musel prchat před faraonovým hněvem. Ve vyhnanství se oženil s dcerou midjánského kněze Jitra. Pásl jeho stáda. Jednoho dne přišel k hoře Choreb.

Zde se mu v hořícím keři zjevuje Bůh. Bůh Mojžíšovi oznamuje konec otroctví izraelského národa v Egyptě. Izrael obdrží zaslíbenou zemi.

Mojžíš se ptá na Boží jméno. Bůh mu ho říká:

"Já jsem, který jsem."

Toto Boží jméno vyjadřuje přesažnost Boha. Jen Bůh v pravém slova smyslu existuje. Všechno ostatní existuje (je) jen díky tomu, že je Bůh a že si to Bůh přeje.

Dále Boží jméno vyjadřuje neustálou Boží přítomnost. Bůh "je" stále s člověkem, "je" stále se mnou, "je" mi stále nablízku.

Mojžíš se stává vůdcem izraelského národa na cestě z eyptského otroctví do země zaslíbené. Mojžíš je předobrazem Krista, který je vůdcem věřících, duchovních Izraelitů, na cestě z otroctví hříchů do země zaslíbené, do věčného života.

Apoštol Pavel v listě Korintským mistrně srovnává dějiny Starého zákona s Novým zákonem. Jako Izraelité prošli při útěku z Egypta mořem, a byli zachráněni z ruky faraona, tak křesťané (nový Izrael) byli zachráněni z rukou satana vodou křtu.

Křtem jsme opustili otroctví hříchu a vyšli jsme na poušť, která je symbolem pozemského života. Touto pouští musíme projít na cestě do nebe. Pavlem zmiňovaný křest v moři a oblaku je předobrazem svátosti křtu, který je zrozením z vody a Ducha Svatého. Izraelité jedli na poušti manu a pili vodu ze skály. Křesťané na pozemské pouti do nebe mají posilu v duchovním pokrmu a nápoji, ve svátosti Eucharistie.

Svatý Pavel upozorňuje na důležitou věc. I když Izraelité byli chráněni oblakem, jedli manu a pili z duchovní skály, přesto většina z nich nevešla do zaslíbené země. Reptali vůči Bohu, odmítli se podřídit Božímu vedení.

Ani křesťané nemají přijetím křtu a přijímáním Eucharistie jistotu, že dojdou do nebe. Svátosti nejsou magické úkony, které přijetím zaručí spásu bez snahy člověka. Svátosti jsou setkání dvou – Boha a člověka. Svátost musí být přijata s vírou. S Boží milostí je třeba spolupracovat, nechat se přetvářet Duchem Svatým.

Svátost předpokládá víru, která je doprovázena životem z víry. Svátosti nás mají vést ke skutkům lásky. Bůh se nám z lásky daruje, křesťan má být v tom podobný.

Před formálním přijetím svátostí, které v člověku nepřinášejí očekávaný účinek, nás varuje podobenství o neplodném fíkovníku.

Fíkovník měl dobré podmínky k tomu, aby přinášel dobré ovoce. Měl dostatek vláhy a živin, a přesto zůstal neplodný. Podobný je mu křesťan, který sice přijímá vláhu Boží milosti skrze svátosti, ale s touto milostí nespolupracuje a nepřináší plody.

Jak může dopadnout neplodný fíkovník? Může být poražen a spálen v ohni.

Pokud žijeme v tomto světě, můžeme se ještě změnit a přinášet ovoce dobrých skutků. Avšak tato doba milosti k našemu obrácení jednou skončí. Nikdo z nás neví kdy. Proto berme dnešní podobenství jako pobídku ke změně života, než bude pozdě.

"Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit."