Boží trpělivost
3. neděle postní, cyklus C
V dnešním prvním čtení jsme slyšeli o setkání Mojžíše s Hospodinem. Mojžíš prchá před faraonem z Egypta do midjánského kraje. Zde pase stáda svého tchána Jitra. Jednoho dne se mu zjevuje Hospodin v plameni ohně. Keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš přichází blíže k tomuto úkazu. Hospodin ho volá jménem.
Mojžíš cítí posvátnou bázeň. Zouvá si opánky z nohou a zahaluje svou tvář.
To je první zjevení Hospodinovy slávy. Bůh je nejvýš svatý, nepostižitelný, nevyjádřitelný a nepochopitelný. Vše přesahuje a vše je na něm závislé. Boží svatost vyvolává v člověku posvátnou bázeň. Člověk, který je před Boží tváří, vnímá svou ubohost a hříšnost. Bůh je všechno, já nejsem nic.
Hospodin zjevuje Mojžíšovi i další rysy své tváře. Přestože je svatý a nepostižitelný, projevuje se zároveň jako Bůh blízký, který má s člověkem osobní vztah. Hospodin zná bídu svého lidu. Nejen že ji zná, ale také sestupuje, aby svůj lid zachránil:
„Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“
Bůh je blízko člověku. Tak můžeme vyložit i jeho jméno, které sdělil Mojžíšovi:
„Já jsem, který jsem!“
Já jsem ten, který je blízko. Zvláště tehdy, když člověk prožívá těžké chvíle. V těžké chvíli si na Boha vzpomene i ateista (viz Lenin před smrtí).
Člověk v těžké a beznadějné situaci hledá pomoc u Boha. Tato důvěra v Boha, který je blízko, je zapsána v srdci každého člověka.
Mnoho lidí se setkalo s Bohem právě v těžké životní situaci. A toto setkání změnilo jejich život – obrátili se k Bohu. Bůh je nejen svatý, ale také blízký a milosrdný. To jsou dvě základní zkušenosti s Bohem.
V evangeliu Pán Ježíš hovoří o dvou tragických událostech, které zatřásly izraelským národem. Pontius Pilát pobil Galilejce, když obětovali Bohu. V Siloe padla věž na 18 lidí a usmrtila je.
Pán Ježíš využívá těchto tragédií, aby vyjádřil nutnost obrácení, nutnost změny života. Tady nejde o vyobrazení Boha – soudce, který trestá hříšníky. Vždyť ti Galilejci nebyli většími hříšníky než ostatní. Ale:
„Když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.“
Pán Ježíš nám chce říci, že závěr života může přijít náhle a nečekaně. Proto nesmíme otálet se svým obrácením, jinak může přijít tragický konec.
A to především po smrti, při Božím soudu. Postní doba nás vybízí k obrácení, neboť všichni jsme hříšníci. Každý z nás se od Boha vzdaluje svými hříchy a slabostmi. Každý z nás má pracovat na své změně k lepšímu. Dokud je čas.
V podobenství o neplodném fíkovníku poznáváme, jak je Bůh trpělivý a poskytuje každému z nás dostatek času k obrácení.
Trpělivě čeká, až se k Němu vrátíme a budeme žít jako Boží děti. Okopává fíkovník a čeká, až přinese ovoce obrácení.
Ale doba k obrácení jednoho dne skončí. Proto je třeba začít na sobě pracovat již dnes, zítra už může být pozdě. Dnes, žádné zítra už být nemusí.