Život v přítomnosti

Slavnost Nanebevstoupení Páně, cyklus C

Dnes slavíme událost Ježíšova života, kterou vyznáváme v Credu: „vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce“. Ježíš se po splnění svého poslání vrací k nebeskému Otci. Ale tento návrat se od jeho příchodu liší. V čem?

Na zem sestoupila druhá Božská Osoba – Syn, a vzala na sebe lidskou přirozenost. Do nebe se vrací Ježíš, Bůh i člověk v jedné Osobě. Sestoupil Bůh, vystupuje Bohočlověk.

Nanebevstoupení Páně je svátkem povýšení lidství do nebeské slávy, povýšení lidského těla, které bylo vzkříšeno a oslaveno. Ježíš v oslaveném těle vystoupil do nebe a v těle se ujal vlády na světem. Jakou úctu máme mít ke svému tělu!

Tělem nemáme pohrdat, neboť bude jednou vzkříšeno. Tělo nemáme "zbožšťovat", jak to vidíme v dnešním světě, kde vládne kult těla a tělesnosti. Vše se točí kolem těla, na duši se zapomíná.

Své tělo máme mít v úctě, dobře a čistě se k němu chovat. Duše má vládnout nad tělem s vědomím, že i tělo bude mít účast na věčném životě.

Nanebevstoupení Páně je uvedeno na konci Lukášova evangelia a na začátku Skutků apoštolů. To je symbol. Nanebevstoupením končí pozemský život Ježíše a začíná doba Ducha Svatého a doba Církve. Ježíš je však stále přítomen ve svátostech a skrze činnost Církve. Církev pokračuje v díle Ježíše Krista – hlásá evangelium o naší záchraně, hlásá odpuštění hříchů, předává víru dalším generacím.

Církev nehlásá evangelium ze svých sil, ale mocí Ducha Svatého, kterého učedníkům slíbil Ježíš:

„Hle, já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“

„...až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky.“

Křesťané nemohou konat svůj úkol bez Ducha Svatého. Duch Svatý je „duší Církve“, Duch Svatý Církev oživuje. Hlásání evangelia je dílo Boží.

Existují dva nesprávné způsoby života Církve:

1. Život v minulosti – život ve vzpomínkách: jak to bylo kdysi krásné, kolik lidí chodilo do kostela, všechny děti do náboženství, kéž by se to zase vrátilo. To je omyl, to se už nikdy nevrátí. Církev není muzeum, nemůže žít jen z minulosti.

2. Život v budoucnosti - „co bude, až bude“: až budou ve všech farnostech kněží, až bude dostatek katechetů, až se Církvi vrátí majetek, pak budeme moci něco udělat.

Omyl – Církev nestojí na lidech ani na majetku, ale na Duchu Svatém.

Církev Kristova musí žít v přítomnosti. Co má udělat nyní, co může dělat s tolika kněžími, katechety, aktivními laiky, co může dělat s těmito prostředky a silami. Z minulosti se máme poučit, nikoliv v ní žít.

Po nanebevstoupení Ježíše se učedníci také nevraceli k tomu, co bylo, když byl Pán s nimi, ale společně prosili o Ducha Svatého. Když ho dostali, šli svědčit o Kristu. Ve Skutcích čteme, jak je Duch Svatý vedl, že žili v přítomnosti a dělali to, co jim Duch Svatý nyní přikázal. A za jednu generaci došlo křesťanství až do Říma.

Od pátku prožíváme novénu – přípravu na seslání Ducha Svatého. Nejen si máme připomenout, co se událo ve večeřadle, ale máme se sami otevřít Duchu Svatému, aby nás naplnil svými dary.

Abychom i my byli naplněni mocí z výsosti a v síle Ducha Svatého svědčili o Kristu. Rodiče dětem, prarodiče vnukům, ve škole spolužákům, v práci, ve svém bydlišti, všude máme šířit radostnou zvěst.