Touha být s Kristem

03.10.2014 13:49

25. neděle v mezidobí, cyklus A

  Kdybych se zeptal, kdo z vás se nebojí smrti, asi by se moc rukou nezvedlo, možná že žádná. Mladí a zdraví na smrt nemyslí. Staří a nemocní, kterých se již nějakým způsobem smrt dotkla, již ano.
  Když jsem se před třemi roky potřetí za sebou ocitl se zápalem plic v nemocnici,  prožil jsem tam jednu zkušenost, nazval bych to dotek smrti. Bylo to o víkendu při vizitě, kdy přišla paní doktorka z jiného oddělení, která neznala mě ani mou nemoc. Dívala se do mého chorobopisu, rychle ho s mumláním pročítala, a pokud si vzpomínám, při čtení řekla jedno slovo a odešla. To slovo znělo - rakovina. Byla to jedna z možností.
  Nepodezírám ji z toho, že by mě chtěla strašit. Ale přesto toto slovo mě vyvedlo z míry. Na mysl přicházely různé otázky. Snad něco na plících našli? Nechtěli mi to říci?
  Trvalo mi to až do večera, než jsem to Bohu odevzal a uklidnil se.
   Ano, cítil jsem strach ze smrti. Jistě, i Pán Ježíš v Getsemanech chvíli trpěl úzkosti ze smrti, ale můj strach byl projevem malé víry. Malé víry v to, co každou neděli vyznáváme:
  "Věřím ve vzkříšení těla a život věčný."
  Jako protiklad zní slova svatého Pavla v listě Filipanům:
  "Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem."
  "Mám touhu zemřít a být s Kristem."
   Pro svatého Pavla je smrt ziskem. Má touhu zemřít. Jeho slova nejsou fráze, ale Pavel tato slova skutečně žil. Po svém obrácení odevzdal svůj život do služeb Ježíše Krista, do služeb Božího království. Tak se ztotožnil s vůli svého Pána, že o sobě řekl, že v něm žije Kristus. Byl tak spojený s Kristem, že toužil zemřít, aby byl s ním v plnosti a navždy. Ale  tušil, že ještě musí pro Boží království na zemi něco vykonat. Proto říká:
  "Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší, ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu."
  Pavel nehledal to, co by prospělo jemu, ale co prospívá Církvi.
  Možná, že je to ta odevzdanost do Božích rukou, ochota hledat a plnit to, co ode mě Bůh očekává, co nás může zbavit malověrnosti a strachu před smrtí.
  Lidé v dnešní době nechtějí o smrti slyšet, často ani věřící. Přesto nemůžeme před touto skutečností utíkat.
  Křesťan by měl jako svatý Pavel toužit po nebi, toužit po tom, aby byl s Kristem. Těšit se na nebe, ale přitom také spolupracovat s Bohem na šíření Božího království. Až Bůh povolá, v pokoji a důvěře odejít za Ním.
  Musíme stále prosit o dar víry a také naděje. Katechismus definuje naději jako božskou ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí.
  Teď lépe pochopíme Pavlova slova, že chce zemřít a být s Kristem. Je to projev jeho naděje. I my bychom měli při všech svých trápeních a těžkostech často volat, jako kněz na začátku preface:
  "Vzhůru srdce!"
  Povznes své srdce nad trápení tohoto světa, aby bylo u Pána. Povznes své srdce k nebi, kam směřuješ, ke Kristu, s kterým chceš prožívat věčnost.
  Pros o dar naděje, abys stále více toužil po nebi jako po svém největším štěstí.
  Naděje je jako kotva, kterou v bouřích tohoto světa vrháme do nebe, k Božímu trůnu.
  Naděje nám dává sílu překonat všechno, co je v našem životě těžké a zraňující.
  Ctnost naděje nám pomáhá překonávat strach ze smrti, neboť smrt je pouze bránou k naplnění největšího štěstí člověka - být navěky s Kristem