Svátost smíření - křest slzami
3. neděle postní, cyklus C
Naše postní příprava má být ukončena obnovou křestních slibů na vigilii Zmrtvýchvstání Páně. Církev doporučuje se na tuto obnovu připravit přijetím svátosti smíření. O té budeme dnes hovořit.
V evangeliu jsme slyšeli, jak Pán Ježíš používá dvou tragédií – zabití Galilejců při oběti a smrti obyvatelů Jeruzaléma při pádu věže - k vyjádření nutnosti obrácení:
„Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.“
Toto obrácení se nemá odkládat. Konec života může přijít nečekaně, a bude pozdě.
Před několika roky se stala velká tragédie v Haiti – 300 000 obětí zemětřesení. Také tito lidé měli své životní plány, řešili své každodenní problémy, a najednou přišel konec. Nečekaný konec. Obrácení nemůžeme odkládat, nevíme dne ani hodiny.
Bůh dává křesťanům, kteří se dopustí těžkého hříchu, možnost přijmout svátost smíření. Je to projev Božího milosrdenství k hříšníkům. Těžkým hříchem naprosto vědomě a dobrovolně porušujeme Boží zákon ve vážné věci. Těžkým hříchem ztrácíme milost posvěcující, která je nutnou podmínkou dosažení nebe. Tedy ztrácíme i nebe. Ve svátosti smíření, po splnění všech podmínek, dochází k odpuštění těchto hříchů a obnovení Božího života v nás.
Aby byla svátost smíření platná, musí být splněny všechny její části: zpytování svědomí, lítost a předsevzetí nehřešit, vyznání hříchů, rozhřešení, pokání (kající skutek).
Při zpytování svědomí hledáme své hříchy. Máme prosit Ducha svatého o poznání toho, čím jsme se provinili vůči Bohu, lidem a sobě. Můžeme postupovat podle Božích přikázání a využít zpovědních zrcadel. Máme porovnávat svůj život s životem Ježíše Krista. Toto zpytování svědomí je nutné. Je třeba si na ně vyhradit čas. Nestačí se jako vyznání hříchů naučit nějakou básničku a tu ve zpovědnici celý život opakovat. Na každou svátost smíření je třeba znovu se připravit. Zvláště se máme zaměřit na těžké hříchy, které nám zavírají nebe a brání přistupovat ke svatému přijímání.
Druhou částí svátosti smíření je lítost. Ta tvoří důležitou část této svátosti. Tridentský koncil lítost definuje jako „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“ (KKC 1451).
K platnosti svátosti smíření stačí lítost nedokonalá, kdy kajícník lituje svých hříchů ze strachu z trestu (věčného zavržení). I tato lítost je Božím darem.
Lépe je vzbudit lítost dokonalou – z lásky k Bohu, kterého jsme svým hříchem urazili. Tato lítost „odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné“ (KKC 1452).
Třetí částí je vyznání hříchů. K platnosti svátosti smíření je nutné vyznat všechny těžké hříchy, které byly zjištěny po pečlivém zpytování svědomí. Kdo by vědomě zatajil těžký hřích, i přes přijetí rozhřešení, zůstavá v hříchu. Tridentský koncil:
„Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají, jakoby nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim bylo skrze kněze odpuštěno. Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná.“
Kněz dává rozhřešení. Může i odepřít rozhřešení, např. z důvodu nepřipravenosti kajícníka, při jeho nedostatečné lítosti, rozvedeným po církevním sňatku nebo při soužití muže a ženy bez církevního sňatku.
Svátost smíření je ukončena pokáním. Po svátosti smíření je třeba usilovat o nápravu (vrátit kradenou věc, odvolat pomluvu). Rozhřešení odstraňuje hřích, ale nedává úplné duchovní zdraví. Musíme vykonat něco navíc. Musíme přiměřeným způsobem zadostiučinit za své hříchy – konat pokání (modlitba, almužna, dobrý skutek, sebezápor a hlavně trpělivé přijetí svého kříže, který musíme nést).
Podle církevního přikázání je každý katolík povinen po dospění do užívání rozumu, alespoň jednou za rok „upřímně vyznat své těžké hříchy“ (KKC 1457). Církev doporučuje zpovídat se i z lehkých hříchů, poněvadž si tímto vychováváme svědomí, bojujeme proti zlé žádostivosti, vnitřně uzdravujeme a umožňujeme Duchu svatému, aby v nás účinněji působil.
V dnešním podobenství o neplodném fíkovníku jsme slyšeli o Boží trpělivosti s hříšníkem. Bůh čeká na obrácení hříšníka, dává mu čas k pokání. Tento čas však nebude trvat věčně.