Prohlášení korejských biskupů o "uzdravení rodových kořenů" nebo "uzdravení rodokmenu"

Katolická církev s láskou opatruje příkladnou tradici modlitby za zemřelé předky. Od nejranějších dob křesťanství církev zbožně ctila památku zemřelých, a protože  modlit se za zemřelé, aby byli zbaveni svých hříchů, je svatá a zbožná myšlenka (srov. 2 Mak 12, 45), církev se za ně modlí.^[1] Naše modlitba za předky nenapomáhá pouze jejich spáse, avšak přináší také účinné vnitřní uzdravení nás samých. To znamená, že se věřící mohou smířit se svými zemřelými rodiči a předky, když se za ně modlí a prosí je za odpuštění toho, čím se proti nim provinili. Na druhé straně pak věřící mohou také najít vnitřní pokoj, když na své zemřelé rodiče a předky vzpomenou a odpustí jim jejich provinění. To je v souladu s katolickou vírou ve „společenství svatých“^[2], tj. můžeme mít se zemřelými společenství v modlitbě. Takovou víru však není možné zneužívat ve jménu tzv. „uzdravení rodových kořenů“.

Pojem „uzdravení rodových kořenů“ (či uzdravení rodokmenu, dále jen URK) má původ v šamanismu či v dezinterpretaci dědičného hříchu. Termín nemá správný anebo konkrétní význam, neboť jeho předmět je rozporuplný. Krom toho je hlavní představou URK, že hříchy předků se přenášejí na jejich potomky, kteří v jejich důsledku činí zlo anebo trpí různými neštěstími (jedná se např. o pověrečné praktiky, alkoholismus, sebevraždy, samovolný potrat, nemoci, sadomasochismus, deprese, psychózy, strach či úzkost). V tomto smyslu stoupenci URK tvrdí, že potíže hluboce zakořeněné v rodině nelze vyřešit, nezbavíme-li se hříchů svých předků, a žádají zvláštní modlitby za ně ze strany potomků. Říkají, že nejprve je třeba vytvořit rodokmen a najít potíže společné našim předkům. Pak je třeba, abychom coby potomci konali pokání a vyznávali hříchy před Pánem za své předky. Musíme také vykonat nad svou rodinou modlitbu exorcismu. Tvrdí také, že je třeba vícekrát slavit mši svatou, aby mohly být hříchy předků odpuštěny. Navíc pak žádají, abychom konali modlitby exorcismu bez přijímání jakékoli potravy, a také bez nezbytné lékařské péče.

URK stojí v žalostném protikladu především s požehnáním, které přináší křest v katolické církvi. Právě křtem jsou věřící vysvobozeni ze svých hříchů. Mezi účinky křtu patří také odpuštění dědičného hříchu a všech osobních hříchů, a také zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otcovým.^[3] Jako katolíci bychom proto neměli naslouchat tvrzením, že hříchy předků se přenášejí na jejich potomky.

Stoupenci URK na podporu svých tvrzení odkazují na některé texty Starého zákona, kde stojí: „Bůh trestá vinu otců na dětech a vnucích až do třetího a čtvrtého pokolení“ (srov. Ex 20, 5; 34, 7; Num 14, 18; Dt 5, 9. Musíme si však všimnout, že tyto texty jsou vždy spojeny se slovy, jimiž Bůh prokazuje milosrdenství tisícům pokolení (srov. Ex 20, 6; 34, 7; Dt 5, 10). Tyto verše především připomínají, že Boží milosrdenství je tak štědré, že se předává z generace na generaci. Ani tak Bůh neodvrací zrak od hříchů. Nelze proto argumentovat, že hříchy předků se nutně přenášejí na další generaci rodokmenu.

Myšlenka, jež stojí za těmito biblickými texty, je solidarita v hříchu. To znamená, že osobní hřích může být přenesen na ostatní, a to i na celé společenství, společně s negativním účinkem, který hřích nese. Neměli bychom však zapomínat, že vedle solidarity v hříchu existuje i solidarita v požehnání. Sv. Pavel nám říká, že přestoupením jediného člověka, Adama, se smrt zmocnila vlády nad celým lidstvem, avšak hojnost milosti a dar ospravedlnění se ujal vlády nad životem všech skrze jediného člověka, Ježíše Krista (srov. Řím 5, 12–21). Sv. Pavel také zdůrazňuje, že solidarita požehnání přemáhá solidaritu v hříchu, neboť „kde se rozhojnil hřích, rozhojnila se o to víc milost“ (Řím 5, 20).

Solidaritu v hříchu však nelze pokroutit jako přenos hříchů, které by byly vinou potomků těch, kdo je spáchali. Ačkoli nepravosti předků mají na jejich potomky negativní dopad, nemusí být za něj mravně zodpovědní. Když například rodiče nezaplatí dluhy, děti nesou toto břemeno, ale to neznamená, že by se s nimi mělo zacházet jako se zločinci. „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. … Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi“ (Ez 18, 2–4. 20; srov. Jr 31, 29–30). Ježíš také přísně odmítal postoj muže či ženy, kteří za své neštěstí či potíže viní hříchy či provinění svých předků (srov. Jan 9, 1–3).

Protože „uzdravení rodových kořenů“ přikládá osobní špatné skutky a neštěstí předkům, nemůže být nikdy tolerováno ve jménu katolické víry.^[4] Křesťané nemohou být spoutáni minulostí a obviňovat své předky, ale měli by naopak ve svém životě praktikovat lásku k bližnímu v radosti ze svobody a osvobození díky tomu, že mají víru v odpuštění a požehnání, jehož se jim dostalo svátostí křtu.