Peklo
21. neděle v mezidobí, cyklus C
Dnes se vrátíme k tématickým kázáním. Budeme mluvit o tom, o čem již dnes málo slyšíme – o pekle.
Pán Ježíš nás v evangeliu vybízí, abychom vešli těsnými dveřmi. Až Pán zavře dveře, ti, kteří zůstanou venku, se dovnitř již nedostanou. I když se formálně hlásili ke Kristu, uslyší jeho slova:
„Nevím, odkud jste. Pryč ode mne, všichni jste páchali nepravosti. Tam bude pláč a skřípění zubů ...“
Pán Ježíš tedy hovořil o existenci pekla. Proto i v katechismu čteme (KKC 1033):
„Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem peklo.“
Hlavním trestem pekla je tedy „věčné odloučení od Boha“ (KKC 1035). Jen v Bohu je smysl života a štěstí člověka. Pokud člověk zemře v těžkém hříchu v nekajícnosti, pokud i v okamžiku smrti odmítne Boží lásku, ihned sestupuje do pekla. Jde o svobodné rozhodnutí člověka, jde o sebevyloučení ze společenství s Bohem.
Bůh si nepřeje zavržení člověka, ani nikoho k zavržení nepředurčuje. Naopak, touží po spáse každého člověka. Člověk přijal od Boha vzácný dar – svobodnou vůli. Pokud se člověk rozhodne proti Bohu, odmítne přijmout nabídku Božího milosrdenství, odmítne konat pokání za své hříchy, Bůh jeho svobodné rozhodnutí plně respektuje.
Je vůbec možné, že by člověk i v okamžiku smrti odmítl Boha? Ano, je. I satan, který byl stvořen jako dobrý, který člověka převyšuje poznáním a inteligencí, který není svázán hmotou, který v Boha nevěří, ale který ví, že Bůh je, se rozhodl proti Bohu. Proto i člověk se může takto rozhodnout.
Co asi prožívá Bůh, když ho člověk s trvalou platností odmítne? To si můžeme jen představit. Boží Trojice je věčně blažená, její blaženost nemůže nic zvětšit ani umenšit. Ale Bůh se nám dává, dává člověku svou lásku. Když ji odmítáme, zraňujeme Boží lásku k nám.
Když se chlapec zamiluje do dívky, která jeho náklonnost odmítá, prožívá velkou bolest. Jeho láska není přijímána a opětována. Co asi prožívá Boží láska, která je zcela upřímná a čistá, nesobecká, která se dává v plnosti? Co cítí Láska, která není milována? Co cítí Boží láska, která chce mít člověka v nebi, ale který tuto lásku odmítne i v okamžiku své smrti? Bezmocnost Boha nad lidskou zatvrzelostí.
Když člověk řekne Boží lásce „ne“, je i všemohoucí Bůh „bezmocný“, neboť plně respektuje lidskou svobodu.
Kdybychom jsme se nad tímto zamysleli, asi bychom již tak snadno nehřešili.
Bolest Boží lásky nad těžkým hříšníkem, který zemře bez kajícnosti. A Bůh nemůže nic dělat. Peklo je výsledkem zneužití svobody andělů a lidí. Za existenci pekla není odpovědný Bůh, ale člověk.
Co by nás mělo trápit, není strach z pekla, ale to, že Boží láska není milována.