On musí růst, já však se menšit

22.01.2014 19:32
 

 

2. neděle v mezidobí, cyklus A


 

Hlavní postavou čtení této neděle je Pán Ježíš, ale dnes se zaměříme na jeho předchůdce. Jan Křtitel je velkou osobností dějin spásy. Dostává od Boha poslání, aby připravil lid na příchod Mesiáše. Své poslání splnil. Ukázal lidu Mesiáše (Jan 1,29):

Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“

Jan Křtitel byl „plný Ducha Svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15), po jeho narození se lidé ptali (Lk 1,66):

Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“

I Pán Ježíš o Janu Křtiteli prohlásil (Mt 11,11):

Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“

Lid Jana Křtitele považoval za Mesiáše. Kdyby Jan o sobě prohlásil, že je Mesiáš, většina Izraelitů by ho s nadšením přijala. Ale Jan Křtitel oplýval velkou ctností, která je v duchovním životě tak důležitá, ctností pokory.

Odolal pokušení vydávat se za toho, komu měl připravit cestu. Pokorně uznal, že je jen Božím služebníkem, nástrojem v rukou Božích. Řekl lidu (Jan 1,30):

To je ten, o kterém jsem řekl:´Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.´“

Když si přišli Janu Křtiteli stěžovat, že Ježíš sám křtí a všichni jdou za ním, pronesl předchůdce Páně tato slova pokory (Jan 3,28-29):

Vy sami mi musíte dosvědčit, že jsem řekl:´Já nejsem Mesiáš, jsem poslán před ním.´ Ženich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ženichův, který je s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ženichova hlasu. A tak je má radost dovršena.“

A pak řekl větu, která se mi na něm nejvíce líbí (Jan 3,30):

On musí růst, já však se menšit.“

Slyšíte tu pokoru?

Člověk, který se učí žít v důvěrném vztahu s Ježíšem, musí stále růst v pokoře.

Papež František v jednom svém kázání řekl, že kněz, který nežije v důvěrném vztahu s Kristem, trpí narcismem.

Kněz, který neusiluje o ctnost pokory, adoruje sám sebe. Nepřivádí věřící ke Kristu, ale k sobě. Neslouží Bohu, ale sám sobě. Centrem jeho života není Bůh, ale jeho ego. To je duchovní narcismus, opojení z vlastních schopností a úspěchů. Když takový kněz odejde z farnosti, farnost upadá, i když se za jeho působení ve farnosti konalo mnoho aktivit. Farnost upadá proto, že odešel zdroj i cíl všeho.

Naopak kněz, který podle lidských měřítek nebyl tak úspěšný, ale snažil se podle svých schopností vést lidi ke Kristu, zanechává po svém odchodu farnost věrnou Kristu, neboť své farníky netáhl k sobě, ale k Bohu. Nezapomínal, že je jen ženichovým přítelem, že mu nevěsta nepatří. Takový kněz žil slova Jana Křtitele:

On musí růst, já však se menšit.“

To samé platí i pro laiky, neboť i laici jsou povoláni hlásat Krista.

Proto je dobré prosit Boha o ctnost pokory, uvědomovat si, že jsme jen služebníci, nástroje, které lze kdykoli nahradit; že všechno v našem životě je Boží milost.

Vyprošujme si vzájemně ctnost pokory, která nás může v duchovním životě uchránit od mnoha sebeklamů a bloudění.