Odvaha být bláznem pro Krista
23. neděle v mezidobí, cyklus C
V dnešním evangeliu nám Pán Ježíš vysvětluje, kdo je jeho učedníkem. Lépe řečeno: vymezuje, kdo jím není.
Komu tato slova říká? Slova dnešního evangelia platí v plném smyslu hlavně pro ty, kteří mají učit jiné – biskupům, kněžím a rodičům. Dále platí pro ty, kteří to myslí s Bohem vážně, kdo poznali Ježíše jako svého Pána a Mistra, a chtějí se od něho učit.
Jim tedy Pán Ježíš věnuje dnešní slova.
První požadavek na Kristova učedníka je tento:
„Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce … až na druhé místo.“
„Až na druhé místo“ je volným překladem řeckého slova, které v přesném překladu zní „nenávidí“. „Nenávidět“ není v židovském pojetí opakem „milovat“, ale znamená „nedávat přednost“ nebo „klást na druhé místo“. Učedník Ježíše Krista nemá nikomu dávat přednost před Bohem. Bůh je na prvním místě, stojí před životním partnerem, dětmi, příbuznými i před námi samotnými. Na prvním místě v životě křesťana má být vždy Bůh.
Velkým problémem v duchovním životě bývá naše sebezbožšťování, kdy se stavíme do středu všeho dění, kdy vše kolem musí být podle nás – i Pán Bůh. Kořenem sebezbožšťování je pýcha, skrze kterou člověk odmítá žít jako Boží stvoření, ale chce být jako Bůh. Učedník Ježíše Krista nemůže zbožšťovat druhé lidi ani sám sebe. Dává své blízké i sám sebe na správné místo – za Boha.
Druhý požadavek na Kristova učedníka:
„Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou ...“
Co všechno znamená slovo „kříž“? Není to jen trpělivé nesení každodenních problémů a nepříjemností, snášení bolestí. Kříž je výrazem pro smrt. Člověk musí přijmout skutečnost vlastní smrti a na základě toho upravit svůj život. Nebudu tady večně, jednou budu Bohu za svůj život skládat účty.
Kříž je popravčím nástrojem pro vyvrhele společnosti, pro nejtěžší zločince a otroky. Kříž je tedy znamením pohany. Kdo chce následovat Ježíše musí počítat s pohanou. Kristův kříž je pro židy pohoršením a pro pohany bláznovstvím. Před nevěřícím světem jsme blázni – blázni pro Krista. Přesto se nemůžeme za svého Pána stydět, musíme umět přijmout a snášet posměch.
V komunismu se profesorka na průmyslovce ptala v rámci občanské výchovy, kdo je z žáků věřící. Jeden chlapec měl odvahu se přihlásit. Byl poslán na vyšetření k psychiatrovi. Stal se bláznem pro Krista.
Pro mladého chlapce to byl hrdinský čin. Sám, před celou třídou, se přiznal k víře.
Třetí požadavek na Kristova učedníka:
„Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Zříci se všeho, co mám, mít svůj poklad v Bohu. Umět opouštět stvořené věci a svobodněji kráčet za Ježíšem.
Stárnoucí člověk poznává, že k životu potřebuje stále méně a méně věcí.
S pohledem na smrt poznává pomíjivost a zbytečnost mnohých věcí. Důležitý je jen Bůh. To je skutečná hodnota.
A nakonec tváří v tvář smrti zjistí, že mu stačí jen ten oblek do rakve..
Kdo to myslí s Ježíšem vážně, touží se stát jeho učedníkem:
- dává Boha vždy na první místo a nezbožšťuje druhé ani sám sebe
- trpělivě snáší nepříjemnosti a trápení, dále urážky pro to, že patří Kristu
- zbavuje se zbytečností, neboť chce získat nejvzácnější perlu – Boha a věčný život s ním
Následování Ježíše Krista je náročné. Být Ježíšovým učedníkem něco stojí.
Kdo se rozhodne stát Kristovým učedníkem, musí žít tak, aby nezůstal v půli cesty.