Neuveď nás v pokušení ...

17. neděle v mezidobí, cyklus C

V evangeliích předchozích nedělí jsme slyšeli o dvou známkách správného života křesťana: o milosrdné lásce a naslouchání Božímu slovu. Dnes jsme slyšeli o třetí známce, kterou je modlitba. Křesťan je člověkem modlitby.

I učedníci toužili modlit se a prosí Ježíše:

"Pane, nauč nás modlit se ..."

Dnešní člověk si nejen klade otázku "jak" se modlit, ale i "proč" se modlit. Co je to vlastně modlitba?

Modlitba není odříkání naučených básniček. Modlitba je setkání s Bohem.

Pán Ježíš často odcházel do ústraní a dlouho se modlil. V modlitbě se setkával se svým nebeským Otcem, v modlitbě vyjadřoval svou lásku k Otci.

I pro nás by měla být modlitba setkáním s živým Bohem. Setkání s Bohem, který mě má rád a kterého se i já učím mít rád.

Mám-li dobrého přítele, snažím se s ním často setkávat, mluvit s ním, dělit se s ním o své radosti i bolesti. Mám-li k Bohu důvěrný vztah, je-li Ježíš mým přítelem, je samozřejmé, že se s Ním toužím setkat v modlitbě. Modlitba pak není povinností, ale potřebou.

Avšak i Bůh touží po naší modlitbě. Bůh je Láska, která se chce dávat. V upřímné modlitbě se Bohu otevíráme a jsme schopni přijímat jeho lásku.

Modlitba je setkání Boží touhy s touhou člověka. Modlitba je setkání Božského srdce se srdcem člověka. Modlitba není bezduché odříkávání básniček. Modlitba je setkání milujícího Boha s milujícím člověkem. Člověk, který poznal Boží lásku, neřeší, proč se má modlit.

Jak se modlit?

Pán Ježíš dává svým učedníkům příklad prosebné modlitby. V ní nazývá Boha Otcem, což bylo v židovské modlitbě nezvyklé. Bůh je náš Otec, kterému na nás záleží. Sídlí v nebi, kde všichni směřujeme. Sám šíří slávu svého jména i své království. Boží království na zemi je Církev, v srdci milost posvěcující a v nebi společenství svatých s Kristem Králem. Jako svatí v nebi chceme i my Boha poslouchat a podřídit se jeho vedení.

V Otčenáši prosíme o chléb, tedy o všechno, co potřebujeme k pozemskému životu. Chlebem můžeme myslet i svátost Eucharistie, kterou potřebujeme k dosažení věčného života. Dále prosíme o odpuštění našich hříchů, neboť i my chceme odpustit našim viníkům.

V prosbě "neuveď nás v pokušení" neprosíme Boha, aby nás nepokoušel. Bůh nikoho nepokouší, nikoho nesvádí ke zlému. To by přestal být Bohem. Pokušení pochází od světa, těla a ďábla. V této prosbě prosíme, aby nás Bůh nenechal podlehnout pokušení. Pokud nad pokušením zvítězíme, máme záslužný dobrý skutek. Pokud pokušení podlehneme, vede nás to k pokoře. Otčenáš končí prosbou, aby nás Bůh chránil od Zlého, tedy satana. Prosíme, "abychom byli zbaveni přítomného, minulého i budoucího zla, jehož je ďábel původcem a podněcovatelem" (KKC 2853).

Tedy již víme, proč se máme modlit. Víme také, jak se máme modlit.