Jak jsem vítal konvoj aneb aprílový (?) příběh

21.04.2015 20:57


  Zpráva o průjezdu amerického konvoje přes Českou republiku mě naplnila velkým nadšením.
  Hned druhý den ráno jsem spěchal do obchodu se suvenýry, abych si ze svého skromného platu koupil americkou vlajku, kterou bych mohl důstojně uvítat naše vojáky. Chtěl jsem si koupit i českou vlajku, ale tu neměli. Nebyl o ní zájem.
  To mě trochu rozhněvalo, ale pak jsem se zastyděl. Zase jsem propadl nízkému vlastenectví a ubohému čecháčkovství. Vždyť hvězdička naší země je již dávno skrytě přítomná na vlajce USA.
  V den příjezdu amerického konvoje jsem již od brzkého rána stál na parkovišti, kde se měla kolona zastavit ke krátkému oddechu. Konečně jsme se dočkali. Jásot neznal mezí, vlajky mávaly, slzy stékaly po lících. Jen těch pár prokremelských buranů, kteří za mrzký peníz ruské ambasády pohrdají hodnotami Západu,  rušilo. Měli nepatřičné transparenty a hanlivě křičeli na americké vojáky. 
  Nevšímal jsem si jich. Zvláště, když mě oslovil jeden z amerických vojáků. Dokonce mi dal pravou americkou žvýkačku! Rozhovor vázl, neboť neumím anglicky. Ruština, kterou jsem si před léty osvojil při studiích v Moskvě, se poněkud nehodila. Tak jsme si alespoň na znamení přátelství zažvýkali.
  Už týden nic nejím a piji jen obyčejnou vodu, abych neztratil chuť americké žvýkací gumy.
  Ještě dnes žiji z tohoto největšího životního zážitku.
 Ó americký konvoji, ty jestřábe míru, který nás bráníš před krvežíznivými holubicemi. Všude kam vstoupíš, přinášíš mír, smíření, demokracii a prosperitu.
  Jen jeď dál, ty záruko světového míru. S vlajkou v ruce, s ohněm v srdci, budeme za tebou uhánět až na konec světa, třeba až do pekla.
  Raději do pekla s USA než do nebe s Ruskem.