Hořké restituce

26.01.2014 20:20
 

 

Hořké restituce


 

Vůbec jsem nechtěl na toto téma něco psát. Už bylo o restitucích vyřčeno hodně, většinou nic hodnotného. Avšak potom, co jsem si přečetl slova otce kardinála Duky v rozhovoru pro noviny Mladá fronta Dnes (viz Parlamentní listy.cz), že podle průzkumů 55% věřících nesouhlasí s nynější podobou zákona o církevních restitucích, rozhodl jsem se přece jen k psaní.

Je velká škoda, že věřící nebyli tázáni na názor ještě před přípravou tohoto zákona. Také se podcenila reakce občanů, kteří se k žádné církvi nehlásí. Do rukou levice se tak touto podobou zákona vložila hůl, kterou nás bude ještě dlouhá léta bít.

Jistě, spravedlnost by měla být. Zde na zemi však nebude nikdy dokonalá. Pán Ježíš nám říká, že máme hledat Boží království a JEHO spravedlnost. A dodává, že nám bude ostatní přidáno. Ostatní, co nutně potřebujeme. Proč by měla Církev očekávat přízeň světa, který Boha nad sebou neuznává a který si myslí, že Církev k životu nepotřebuje?

Je pravděpodobné, že by se po vnitrocírkevní diskuzi objevil i jiný způsob řešení nápravy křivd, které napáchal zločinný komunistický režim. Miloš Zeman (jako premiér) navrhl kardinálu Vlkovi daňové asignace. Daňový poplatník, zde katolík, by část daně, které odvádí státu, poslal na účet Církve. Také by se mohl zavázat, že určité procento z platu nebo důchodu věnuje jako dar své farnosti. Stát, který by si většinu církevního majetku ponechal, by se zavázal, že každý rok věnuje Církvi určitou částku, která bude vyhrazena na opravy církevních budov.

Kostel bývá dominantou města nebo obce. Mnoho kostelů je památkově chráněných. Kostely jsou především místem bohoslužby, ale konají se v nich i koncerty. Myslím si, že s tímto příspěvkem státu na církevní objekty by souhlasila i „necírkevní“ společnost.

Problém je v tom, že by se ukázalo, kolik je skutečně u nás věřících, kteří mají ke své Církvi vztah. Ne všichni pokřtění katolíci by se zavázali nejen dávat určité procento jako dar své farnosti, ale nesouhlasili by ani s daňovou asignací. Ukázala by se holá pravda, jak s to naší Církvi skutečně je.

Kněží by se museli uskromnit, farníci by se museli o kněze více starat. Kněz by byl jen v té farnosti, která by ho uživila. Na druhé straně by se kněží museli s farníky více sžít. Také by je to přinutilo vyjít z far a snažit se získat pro farnost nové duše, samozřejmě nejen kvůli dańovým asignacím. Nebo by si kněží museli i něco přivydělat, kontakt s obyčejnými lidmi by jim neuškodil.

Nechci ze sebe dělat moudrého, ale chtěl jsem jen načrtnout, jak by se církevní restituce daly řešit i jinak, citlivěji. Co by se mělo dělat teď? Schválené restituce tvrdě prosazovat, třeba i soudní cestou? Je Boží vůlí tvrdě prosazovat své spravedlivé nároky takřka proti všem? To je třeba promodlit.

Nejsou restituce projevem naší nedůvěry vůči Bohu, že se o nás postará?

Mít majetek znamená mít starosti. Starostí kněze by hlavně měla být spása svěřených duší. Nestane se pro nás majetek břemenem neúnosným?

Z restitucí mám smíšené pocity a velké obavy. Je škoda, že o restitucích neproběhla vnitrocírkevní diskuze. Restituce se tak staly pro celou Církev hořkým soustem.