Člověk je bytost náboženská

14.09.2013 12:33

23. neděle v mezidobí, cyklus C

 

Co je člověk?

Na to se pokouší odpovědět autor Knihy Moudrosti. V 9. kapitole čteme:

Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí.“

Člověk je jednota duše a těla. Lidská duše je nesmrtelná, tělo je porušitelné. Touhy člověka jsou velké, přesahují tento svět. Zároveň cítíme svou slabost díky naší tělesnosti a hříšnosti. Duše stojí proti tělu a tělo proti duši. Mysl nás povznáší k nebi, ale tělo nás sráží k zemi.

S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi?“

Věda odhaluje tajemství stvoření, ale jedna zodpovězená otázka přináší řadu jiných. Na nebeský svět je náš rozum zcela nedostatečný. Zde jsme závislí na Boží pomoc.

Člověk si dnes hraje na boha, žije tak, jako by byl nesmrtelný. Ale to je život ve lži.

Odmítání Boha je popřením vlastní existence. Jen Bůh JE. Vše, co existuje, existuje jen díky tomu, že Bůh je. Popření Boží existence je popřením lidského života. Život ztrácí smysl a cíl. Pokud není Bůh, život i vše stvoření visí ve vzduchoprázdnu.

Může však člověk sám od sebe poznat, že Bůh existuje?

Může. Dokonce je to i pravda naší víry. První vatikánský koncil definuje:

Svatá církev, naše matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“

Člověk může tedy s jistotou poznat existenci Boha, počátek a cíl všeho, pouhým svým rozumem. Nepotřebuje k tomu žádné zjevení. Katechismus uvádí, že „člověk může být definován jako bytost náboženská“ (KKC 28). Touha po Bohu je v srdci každého člověka, protože „jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá“ (KKC 27).

Bůh volá každého člověka, ale člověk může toto volání nejen neslyšet, ale i odmítnout. Tyto postoje mohou být vyvolány ze vzpoury vůči zlu ve světě, z náboženské neznalosti, ze zahlcení starostmi o svět a bohatství, ze špatného příkladu věřících, Bohu nepřátelskými ideologiemi, sklonem hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem a neochotou změnit svůj dosavadní život.

Ale i člověk, který v Boha věří, vnímá svou nedostatečnost. Svým rozumem není schopný pochopit Boží podstatu, dokonce ani Boží vůli:

Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?

Proto potřebujeme pomoc od Boha:

Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“

Ve všem jsme závislí na Bohu. Bez Boha nejsme nic, jen s Bohem se stáváme „někým“, milovaným Božím dítětem, které má smysl a cíl života, které ví, proč je na světě. Máme velké povolání – žít ve společenství s Bohem. Jak to vyjádřil ve svém spisu Vyznání svatý Augustin:

Až budu celý v tobě, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky; můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný tebe.“