Bůh volá člověka
13. neděle v mezidobí, cyklus C
V prvním čtení jsme slyšeli o povolání Elizea za proroka. Hospodin nařizuje proroku Eliášovi, aby pomazal nového proroka místo sebe. Eliáš přichází za Elizeem a symbolicky přes něho přehazuje plášť. Povolání Elizea je nečekané. Elizeus právě pracoval na poli a nic netušil. Projevuje se jako muž víry. Po rozloučení se svými rodiči jde za Eliášem, aby naplnil vůli Boží.
Elizeus má víru praotce Abraháma. I on opouští své jistoty – svůj domov, své blízké, svou práci i své velké bohatství (12 spřežení býků), a jde. Jde do neznáma, neví, co bude po něm Bůh chtít. Neví, kde bude bydlet, jak se bude živit. Může se opřít jen o svou víru v Boží prozřetelnost.
O povolání hovoří i dnešní evangelium. Pán Ježíš jde do Jeruzaléma. Nejde o nějaký výlet. Ježíš ví, že jde na smrt. Jeho cesta není cestou rezignace vůči osudu, kterému se nelze vzepřít. Jde na smrt, aby naplnil vůli nebeského Otce. Jde na smrt, aby nám projevil lásku až do krajnosti.
Odmítá potrestat Samaritány, kteří mu odepřeli pohostinnost. Nepřišel přece zahubit, ale zachránit. Spolu s Ježíšem putují do Jeruzaléma jeho učedníci a mnoho dalších lidí. Někteří ze spoluputujících projevují zájem následovat Ježíše, některé Pán oslovuje sám.
Náročnost Ježíšových požadavků nás může zaskočit. Ježíšovo povolání můžeme chápat obecně – povolání být křesťanem, členem Božího království. Můžeme ho také chápat úžeji – jako povolání k zasvěcenému životu. Každý člověk oslovený Kristem, který cítí jeho volání do Božího království, musí opustit své dosavadní jistoty a spolehnout se na Boha. Musí také opustit svůj dosavadní život, který se neshoduje s požadavky Božího království. Musí věřit Bohu, že ho nezklame, že splní všechna svá zaslíbení. Je to cesta víry.
A člověk povolaný do Božího království musí jít s Ježíšem do Jeruzaléma, tzn. snažit se ve svém životě naplnit vůli Boží a zjevovat Boží lásku lidem svou službou. Povolání do Božího království je povoláním ke službě. Toto povolání nestrpí odkladu a vyžaduje radikální rozhodnutí. Nelze sloužit dvěma pánům – Bohu i světu, duchu i tělu. Být křesťanem nelze být jen „na půl úvazku“:
„Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
Ježíšova slova platí zvláště pro ty, kteří jsou povoláni, aby nejvíce svědčili o Kristu – kněžím a řeholníkům. I kněz, který chce jít s Ježíšem, musí opustit své dosavadní jistoty – domov, příbuzné a přátelé, zaměstnání - a jít do neznáma. Do neznámé farnosti, kde nikoho nezná, kde nemá žádné přátele. Neví, co ho čeká. Neví, co bude od něho Bůh chtít.
Musí věřit, že Bůh bude s ním, a jít. Je to cesta víry jako cesta Elizeova. Je to cesta věrnosti Bohu, snaha dávat Bohu a lidem sám sebe. Hlavním motivem povolání ke kněžství je láska k Bohu a k lidem, které chce Bůh zachránit. A tato láska je samozřejmě také motivem k základnímu povolání – být křesťanem, členem Božího království.
Povolání ke křesťanství a zvláště ke kněžství, je povolání k lásce a službě. Záleží na víře člověka, je-li schopen opustit své dosavadní jistoty a dát se Bohu všanc. Jsme-li schopni pro Boha něco ztratit, Bůh je schopen nám dát více:
„A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“